První výročí Majdanu je přirozeně příležitostí k zamyšlení, které je možné vést z různých pozic. Moskva ve sdělovacích prostředcích stále zarputile hlásá, že v Kyjevě byl za asistence tajných služeb a přímého vměšování západních politiků proveden fašistický státní převrat, v jehož důsledku hrozila genocida ruskojazyčného obyvatelstva Ukrajiny.

V oficiálních vyjádřeních se však jak o prezidentu Porošenkovi, tak o vládě vzešlé z voleb už přestalo mluvit jako o "kyjevské juntě", a místo toho se pro ukrajinské představitele používají označení bez zjevné hanlivé konotace. Ruská pozice, jakkoli se neinformovanému pozorovateli může zdát jednotná a sebevědomá, při bližším ohledání jednotou nevyniká. Ještě horší to však je s deklarovaným sebevědomím, protože Moskva přímo spojila Majdan se sankcemi a tvrdí, že cílem je svrhnout ruský režim a provést v zemi "barevnou revoluci".

Představte si, co by se asi tak stalo, kdyby v Praze na Klárově, v době, kdy tam senátor Veleba pořádal akci na podporu Miloše Zemana, vystoupil s projevem ruský ministr zahraničí Lavrov. Asi by tam bylo více televizních kamer, nejspíš by přišel i Jiří Vyvadil a Vojtěch Filip s Martou Semelovou, ale co dál? Co by asi tak mohl způsobit svým projevem?

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se