Strašení deflací

Evropany straší deflace. Míra inflace, vyjádřená harmonizovaným, to jest srovnatelným indexem spotřebitelských cen, činila v souhrnu zemí EU28 v roce 2014 už jen 0,6 procenta. Přitom ještě v roce 2013 to bylo 1,5 a v roce 2012 dokonce 2,6 procenta. Takže pokles. Navzdory tomu, že centrální banky evropských zemí pozvolna už téměř vyčerpaly své instrumentální možnosti k zacílení inflace.

V roce 2014 se v deflaci nacházelo už skoro deset zemí, většinou z jihu Evropy. Tedy zemí, které nedávné krize zasáhly nejcitelněji. Zdatnějších ekonomik se zpomalení růstu cen tolik nedotklo, třebaže i zde je patrný pokles míry inflace v posledních třech letech. Deset nejvyspělejších států Evropy (měřeno podílem HDP na jednoho obyvatele) mělo v roce 2014 průměrnou míru inflace 0,8 procenta, zatímco u dalších dvou desítek méně vyspělých států činil harmonizovaný index spotřebitelských cen průměrně již jen 0,4 procenta. Ještě zřetelnější je tento fakt, pokud seřadíme evropské země podle reálné individuální spotřeby na obyvatele. Tudíž ano – Evropany straší deflace.

Ale ještě častěji se Evropané deflací straší sami navzájem. Skoro to vypadá, jakoby i rádi. A právě v tomhle „strašáku“ leží jeden z problémů. Ekonomika je přece také o důvěře. O důvěře v trhy, v hodnotu peněz, v sebe sama. Sotva jsme vybředli z hypoteční krize, vklouzli jsme do krize fiskální z let 2010–2012. Samé negativní zprávy. Předešlé sliby politických elit, vedoucí k nadměrným rozpočtovým výdajům, byly takřka přes noc vystřídány halasnými projevy týchž elit o škrtech a šetření. Šetřeme všichni a všude. Avšak opravdu všichni a opravdu všude? I v investicích a v tvorbě kapitálu? A i v domácnostech?

Vždyť spotřeba domácností je významným tahounem ekonomického výkonu, protože v průměru (a mezi jednotlivými zeměmi nejsou v tomto až takové rozdíly) představuje kolem 50 procent HDP. A teď se nám to vrací – domácnosti, rozuměj Evropané, se stále utrácet bojí, i když se v Evropě obnovil křehký ekonomický růst.

Hospodářství ale tvoří lidé, ne data. Evropa má přibližně tři čtvrtě miliardy obyvatel. Hrubým odhadem přibližně 130 až 160 milionů z nich však žije pod prahem chudoby. Tito lidé určitě v supermarketech díru do světa bohužel neudělají. Nemají na to. Jenže příliš neutrácejí ani ti bohatí. To si přiznejme – skoro všechno mají. A tak se i oni začnou obávat dalšího utrácení, slyší-li o výdajové marnotratnosti. Raději svoji kupní sílu odkládají, navzdory nízkým úrokům v bankách.

Nečekejme zázraky, že by se ostražitost nakupujících při rozhodování koupit – ­nekoupit podařilo změnit ze dne na den. Nepomáhají ani nízké úrokové sazby v bankách, a tudíž „levné peníze“, ani nejroztodivnější národní měnové intervence. A novodobé strašení deflací už vůbec ne (a to pomiňme odlišný náhled, který na roli deflace mají různé teoretické ekonomické koncepty).

Nezbývá tedy než začít trpělivě obnovovat zbytečně ztracenou důvěru ve spotřebu a ve výdaje, aspoň u těch, kteří na to mají. A ti tím potom mohou pozvolna pomoci i těm, kteří trpí chudobou a vydávat zatím příliš ani nemohou. Ekonomika je o důvěře. A důvěra o pozitivních zprávách. Aspoň o těch střízlivě pozitivních. Nestrašme se tolik. Přestaneme se pak bát.