Když je deset mrtvých ve Francii víc než sto padesát v Keni

Zatímco útok na redakci Charlie Hebdo vyvolal vlnu solidarity, odpověď na útok islámských fanatiků v Nairobi je podstatně skrovnější. A na sociálních sítích se šíří výčitky směrem k evropské veřejnosti i politikům: 150 mrtvých a žádné deklarace, žádné masové pochody? Jak to, že se i tentokrát nezastavil svět a klidně si slavíte Velikonoce?

Odpověď je nepříjemně prostá: Globalizovat lze ekonomiku, prožívání nikoli. Je obtížné přimět se k identifikaci s lidmi, žijicími kdesi daleko, v kultuře, která je z gruntu jiná, i když vnějškově stále podobnější naší. Funguje tady cosi jako sociálně psychologický zákon úměrnosti. Se zvětšující se geografickou i kulturní vzdáleností klesá schopnost empatie a naopak se zvětšuje rozměr, od kterého jsme schopní vzít problém za svůj. Velmi dobře se například identifikujeme s prožitky souseda, který nadává na přeplněný kontejner, u člověka žijícího v sousedním městě nám to už jde hůř, a přinutit se k upřímnému zájmu o problémy odpadového hospodářství dejme tomu v Dar es Salaamu je věru obtížné. Vzdálený malér si sice umíme představit, ale v hierarchii zájmu spadá nanejvýš do kategorie zajímavost, čemuž odpovídá i jeho umístění ve zpravodajství. Když jde o lidské životy, je tomu, žel, nejinak. Globální empatii vzbudí zemětřesení nebo tsunami, oběti katastrof menších rozměrů zústávají pod prahem sounáležitosti.