Loachův film o levicovém aktivistovi se mění v drama o střetu jednotlivce s mocí

Britský režisér Ken Loach proslul jako tvůrce se silně levicovým viděním světa a výrazným sociálním cítěním, který diagnostikuje a nekompromisně pojmenovává společenské problémy Velké Británie − současné i historické. Protagonisty jeho dramat bývají lidé ze slabších sociálních vrstev, kteří se při hledání důstojnosti, svobody a spravedlnosti často dostávají do konfliktu se zákony. Výjimkou není ani titulní aktér Loachova nového snímku Jimmyho tančírna, který měl premiéru v českých kinech.

Loach svůj film − stejně jako drama Zvedá se vítr z roku 2006 − zasadil do až čarokrásně se zelenajících přírodních scenérií irského venkova. Tentokrát však neprozkoumává různé aspekty a fáze irského národněosvobozeneckého boje proti britské nadvládě na začátku dvacátých let minulého století, ale jeho dozvuky v každodenním životě obyčejných venkovanů.

Režisér tak opět otevírá téma politických i náboženských rozkolů v irské společnosti determinovaných občanskou válkou v letech 1922 a 1923, v níž − za podpory Británie − zvítězili příznivci kompromisní Angloirské dohody.

Příběh inspirovaný životem a dobou irského levicového lídra Jimmyho Graltona se odehrává v roce 1932, kdy se jeho titulní hrdina po návratu z vynuceného newyorského exilu rozhodne v hrabství Leitrim znovu otevřít taneční klub. Ten se před deseti lety stal komunitním centrem zábavy, ale také vzdělávání a svobodomyslnosti. Přestože se doba přece jen zklidnila, Gralton i jeho tančírna se opět stanou trnem v oku místnímu katolickému faráři, jenž začne mezi lidmi podněcovat nenávist, ospravedlňovanou floskulemi o mravním ohrožení, chlípnosti a hříchu.

Ačkoli se v Loachově filmu neprolévá krev jako v drásavém snímku Zvedá se vítr a zdánlivě v něm jde jen o existenci jednoho "malého venkovského klubu s gramofonem", zpočátku nenápadný komorní příběh se mění v drama o konfliktu svobodného ducha jednotlivce s institucionalizovanou mocí.

Aktéry přitom nejsou lidé, kteří by hodlali ve jménu nezávislosti opět zvedat pušky, ale kteří jen chtějí "tančit a snít". I to však v národě s nezacelenými jizvami může vést k prohlubování sociálních i třídních rozdílů mezi majiteli půdy a bezzemky, generačním výbuchům brutality, policejním raziím a násilným deportacím.

Loachův film se jako obvykle opírá o detailní znalost prostředí a přirozené herecké výkony. Nejzajímavější postavou místy černobíle zjednodušeného příběhu však není romanticky zidealizovaný levicový aktivista Jimmy Gralton v podání Barryho Warda, jenž − pod vlivem krachu na Wall Street a Velké hospodářské krize − hlásá utopické myšlenky o sociální spravedlnosti a jednom národu se společnými názory i zájmy.

Loachův stálý spolupracovník, scenárista Paul Laverty, mnohem nejednoznačněji napsal postavu fanatického katolického duchovního. Herec Jim Norton svého otce Sheridana, jehož pobuřuje, že v tančírně nezaznívá pouze irský folklor, ale také "rytmy nejtemnější Afriky" z harlemských jazzových klubů, neztvárňuje pouze jako ztělesnění tmářství a zpátečnických doktrín katolicismu. Portrétuje ho i jako člověka, jenž sice s "komunistickým antikristem" bytostně nesouhlasí a obává se ho, ale podvědomě v něm zároveň vidí mučedníka. A závistivě ho obdivuje pro jeho odvahu, upřímnost a slušnost.

Snímek Jimmyho tančírna měl být filmovou labutí písní osma­sedmdesátiletého Kena Loache. Pokud tomu tak opravdu bude, režisérovo rozloučení není sice oslňující, přesto je důstojné a v kontextu jeho tvorby symbolické.