Recenze: Magdalena Kožená zpívala v Rudolfinu se superskupinou

S pojmy domácí koncert nebo hudební salon si sotva někdo spojí Rudolfinum. Mezzosopranistka Magdalena Kožená se svým manželem Simonem Rattlem v roli klavíristy a přáteli ale do pražského koncertního sálu v úterý večer vnesli především atmosféru bezprostředního hraní pro radost. Volně sestavený program obsahoval pozoruhodné návaznosti i nelogické zvraty a kolem pěvkyně se střídaly špičkové komorní sestavy hudebníků podle toho, jak bylo zrovna potřeba.

Nestává se často, aby se na jednom pódiu sešli v komorním ansámblu hudební ředitel Berlínské filharmonie Rattle, přední hráči a hosté téhož orchestru, první klarinetista Londýnského symfonického orchestru a ještě jeden výborný dirigent navíc. Pojem "superskupina" se ve vážné hudbě nepoužívá, ale v tomto případě by byl namístě.

Jednotlivé části programu procházely proměnlivými náladami, někdy až v přehnaných kontrastech. Nejsilnějšími spojovacími prvky byly zpěv Kožené a shakespearovské inspirace.

Úvodní Věčná píseň francouzského romantika Ernesta Chaussona přinesla atmosféru nekonečné touhy jako impresionistickou ozvěnu Wagnerova Tristana a Isoldy. Velký hudební zvrat vnesly následující Tři písně na texty Williama Shakespeara. Igor Stravinskij je napsal v roce 1953 se svérázným využitím tónových řad, které kdysi do hudby přinesl jeho současník a oponent Arnold Schönberg.

Magdalena Kožená zpívala v Rudolfinu se superskupinou

Další 2
fotografie

U Shakespeara zůstaly i Tři Oféliiny písně Richarda Strausse. V hudebním ztvárnění scény Oféliina šílenství skladatel nezapřel operní praxi ani schopnost barvitě vylíčit extrémní emoce. Kožená často pojímá písně jako malé hudebně-dramatické etudy a zde měla k dispozici bezvadný materiál. Malgašské písně Maurice Ravela uzavřely první půli koncertu návratem k impresionistickému líčení nálad okořeněnému exotickými vlivy.

Ve druhé polovině se program vrátil k Shakespearovi: Johannes Brahms zhudebnil scénu Oféliina šílenství, stejně jako Strauss, použil ale jiný překlad a především hudební prostředky. Z doprovodného smyčcového kvarteta se barvou zvuku lehce vydělovala viola Amihaie Grosze. Jeho hvězdná chvíle přišla v následujících Dvou písních téhož skladatele, v nichž se violistův nástroj stal rovnocenným hlasem ke zpěvu Magdaleny Kožené. Klavírní doprovod Simona Rattla se držel hodně v pozadí, stejně jako po celou dobu koncertu.

Téměř coby "kopanec" vyznělo po zamyšleném a záhadném Brahmsovi zařazení Říkadel Leoše Janáčka. Kratičké, rozverné skeče vtrhly do Rudolfina jako parta povykujících dětí do kostela. Kromě stylově bezvadného klarinetu Andrewa Marrinera doprovodili Koženou i ostatní členové ansámblu jako spontánní pěvecký sbor.

Závěrečný výběr z písní Antonína Dvořáka působil důvěrně. Měla na to vliv nejen samotná Dvořákova hudba, ale i výběr populárních titulů. Ve směsi z cyklů Cigánské melodie, Čtyři písně a V národním duchu doprovázel Koženou celý sedmičlenný soubor, písně pro něj upravil Duncan Ward.

Smyčcové kvarteto sice na koncertu neznělo úplně jednotně jako dlouhodobě spolupracující a sehraný soubor, Simon Rattle byl přítomen víc jako hybatel hudebního nastudování než oslnivý klavírista a dramaturgie nelogicky skákala od jedné věci ke druhé. Všechno ale spojovala a zastřešovala atmosféra samozřejmého a spontánního hraní podloženého virtuózní technikou a muzikálností jakoby mimochodem, ve druhém plánu. A co může být lepšího, než když se sejde pár přátel a zahrají si jen tak pro radost.