Popelka na jeviště Opery Národního divadla místo kočáru přijíždí autem z Ukrajiny

Osudovou operní rolí se Rossiniho Popelka stala pro ukrajinskou mezzosopranistku Lenu Belkinovou, která ji od včerejška zpívá i v pražském Stavovském divadle.

"Je to opera buffa, tedy by měla být komická, ale mně postava Popelky veselá nepřijde," vysvětluje během zkoušek pěvkyně. "Popelka měla těžký život, v tom je mi blízká. Mně zemřel tatínek, když mi bylo dvanáct, a sestra se ke mně nechovala hezky. Navíc nejsem z bohatých poměrů. O to tvrději jsem musela pracovat," říká Belkinová.

Osmadvacetiletá pěvkyně pochází z Krymu, což je jediné téma, kterému se v rozhovoru vyhýbá. Raději vypráví, jak ji matka, učitelka hudební výchovy, už v dětství vedla ke klavíru. Marně. "Byla jsem líná," vysvětluje Belkinová.

Ale s matkou se rok individuálně učila zpěvu a v patnácti − dříve, než bývá obvyklé − ji díky tomu přijali na hudební akademii v Kyjevě.

"Říkali mi, že mám hlas na třicet, ne patnáct roků," vzpomíná Belkinová, která se prý pěveckou techniku učila poslechem Marie Callasové nebo Plácida Dominga.

Popelka místo kočáru přijíždí autem z Ukrajiny

Dalších 11
fotografií

Když teď člověk Belkinovou pozoruje při zkouškách v Praze, pochopí, proč roku 2009 po vítězství v pěvecké soutěži v Kyjevě dostala nabídku do opery v Lipsku a tři roky nato příležitost zazpívat Angelinu, tedy hlavní roli Rossiniho Popelky, v Itálii.

Belkinová to nevzala na lehkou váhu. Na měsíc se odstěhovala do Říma, učila se italsky a chodila na kurzy herectví. Což je patrné i teď v Praze, kde Popelku nejen špičkově zpívá, ale i hraje − jako nevinnou, zranitelnou dívku "se špetkou melancholie a velkýma, temnýma očima, které působí sladce a zasněně", jak o Belkinové pravil režisér italské inscenace.

Popelku v Itálii natočila společnost Mondovision a vyrobila z ní film, který se promítal ve 150 zemích světa. Díky tomu pěvkyně začala dostávat nabídky. Blýskla se na Rossiniho festivalu v italské Pesaře, kde zpívala v operách Straka zlodějka a Aurelianus v Palmýře.

Od té doby účinkovala v Madridu, Boloni, Petrohradu, Tokiu nebo švédském Malmö, kde doteď zpívá Olgu v Evženu Oněginovi. Příští sezonu jí v repertoáru přibude hlavní role v Carmen a poprvé také zazpívá Varvaru v Janáčkově Kátě Kabanové.

Pražské publikum zažije její Angelinu neboli Popelku podobně, jako ji zpívala v Itálii − maďarská režisérka pražské inscenace Enikő Eszenyi, kterou si diváci budou naposledy pamatovat jako jednu z tváří představení 1914 režiséra Roberta Wilsona, dala pěvkyni značnou svobodu.

"Hodně jsem už na té postavě pracovala, vím, co cítí a jak bude reagovat," tvrdí Belkinová, podle níž měla režisérka beztak dost práce s technickou složkou inscenace.

Aby ne − v těchto dnech na jevišti Stavovského divadla místo magického kočáru stojí auto. To se v jedné scéně spouští ze stropu, zatímco Popelka na jeviště vyjíždí zespod. "Bylo náročné tu scénu načasovat. Pražská opera má konzervativní pověst, ale zrovna tímhle na posluchače udělá dojem," dodává Belkinová.