Recenze: Divadelní detektivka na Nové scéně pitvá životní tajemství i narušenou psychiku

Neschopnost přiblížit se druhému člověku je společným jmenovatelem výrazných dramatických textů současnosti. Jen Nová scéna Národního divadla uvádí již třetí současnou hru v řadě, která se dotýká tématu odcizení − po inscenacích Daniela Špinara Zemětřesení v Londýně a Spolu/sami připravila hru Láska a informace doyenky britského dramatu Caryl Churchillové, tentokrát v režii Petry Tejnorové.

Co dělá nadbytek informací s naší schopností milovat, cítit, vzpomínat či prožívat život jako mysterium namísto urputné snahy vyřešit ho jako problém? Nejen na to se ptá autorka ve svém otevřeném textu, formálně vystavěném coby sled mnohdy miniaturních scén.

Nejsou v nich "předepsané" žádné postavy a i jejich posloupnost je až na drobná omezení ponechána režisérově vůli a představivosti.

Tejnorová ze zdánlivě nesouvisejících epizod a chaosu, v nichž se mohou pohybovat až desítky postav, umně skládá dohromady souvislou linku, mysteriózní detektivní příběh s několika podezřelými. Základní informací, se kterou se zde pracuje, je videomateriál nalezený v kameře zavražděného chlapce v podání Petra Vančury.

Divadelní detektivka na Nové scéně pitvá životní tajemství i narušenou psychiku

Dalších 9
fotografií

Okruh možných pachatelů se objevuje hned v úvodní projekci svatebního videa, jejich vzájemné vztahy se pak osvětlují postupně. Každý tu stojí o někoho, kdo nedokáže jeho city opětovat, vyjádřit, pomoct slovem, pochopit nevyřčené.

Je tu chlapcova sestra v podání Terezy Vilišové, jeho schizofrenního kamaráda hraje Pavol Smolárik, kamarádovu nešťastnou, nemilovanou matku Eva Salzmannová a otce, slavnou rockovou hvězdu, ztělesnil David Matásek. Otce lehce retardovaný chlapec bezmezně miluje. Seznam hrdinů doplňuje otcova milenka hraná Pavlou Beretovou a v neposlední řadě Saša Rašilov coby šéf vyšetřovacího týmu − i on byl k jedné z postav vázán láskou.

Jeviště, rozparcelované žlutými páskami, se stává místem rekonstrukce událostí, které mohly vést ke zločinu. Rekvizitám vévodí krabice s vršícími se doličnými předměty. Ty se s přibývajícími informacemi bez ustání zpracovávají u stolu vyšetřovatelů, v prosvícené kukani laboratoře. Vládne jí Lucie Polišenská, exaktně pitvající životní tajemství od mozků kuřat přes sny až po metodické tréninky paměti − scény s ní patří k nejživějším.

Jsou však informace, které se opakovaně promítají v pozadí scény, skutečně vodítky, nebo spíš slepými uličkami? Ke konci se hlavní vyšetřovatel sám, bosý, bez uniformy, pokouší označkovat prostor nahromaděnými samolepicími papírky se získanými stopami, ale jde spíš o obraz ještě většího zmatku.

Inscenátoři slibují otevřené vyznění hry, s možností tvorby vlastní verze příběhu. Nezdá se ovšem, že by zůstávalo mnoho nedořečeného − snad až na skutečný příbuzenský vztah sestry a zavražděného bratra či příčinu ztráty paměti rockové hvězdy. To by nevadilo, inscenaci lze přijmout jako solidně zahranou detektivku, kde touha rozklíčovat zločin nepřímo vede k náhledu na neuspokojivý stav vztahů a psychiky, příznačně dost pošramocené.

Problematičtější je porovnání s mnohoznačnou, vrstevnatou předlohou, která stojí − jak bývá v Británii zvykem − na slovu samotném, na nenápadných absurditách, ironiích, pointách, na všem, co se odehrává mezi řádky. Princip jazykové hry jako by se pod návalem nápadů z české inscenace vytratil.