Recenze: Seriál HBO Vinyl se vrací do časů, kdy heslo Sex, drogy a rock’n’roll nebylo jen bublinou

Ambiciózní hudební drama z produkce HBO nazvané Vinyl vstoupilo o třetí hodině ranní středoevropského času v celosvětové premiéře i na tuzemské televizní obrazovky.

Jeden z nejočekávanějších seriálů letošního roku, který producentsky i autorsky zaštítili režisér Martin Scorsese a zpěvák skupiny The Rolling Stones Mick Jagger, se vrací do dob, kdy pouštění vinylových desek bylo rituálem a slogan Sex, drogy a rock'n'roll ještě výstižně pojmenovával způsob života a nebyl jen marketingově nafouknutou bublinou.

S nápadem natočit epický film, který by mapoval historii hudby několika dekád, přišel Mick Jagger před dvaceti lety, kvůli rozsáhlosti příběhu se ale nakonec s Martinem Scorsesem rozhodli námět přepracovat do seriálové podoby. Režie dvouhodinového pilotního dílu se ujal sám Scorsese.

Příběh je zasazen do New Yorku v roce 1973 a prostřednictvím postavy vyhořelého ředitele krachující nahrávací společnosti sleduje americkou hudební scénu, na níž začínají klíčit zárodky punku, diska i hip hopu.

Třiasedmdesátiletý Scorsese s režijní suverenitou a mladistvou energií vykresluje svět, který nepochybně důvěrně zná a v němž se smyslem pro detail rozvíjí provázané příběhy mnoha postav zapojených tak či onak do hudebního byznysu. Kaleidoskopicky strukturované drama, které pracuje i s "flashbacky uvnitř flashbacku", způsobem nasvícení, využitím barev či výběrem kostýmů i hereckých tváří evokuje temně podmanivou atmosféru New Yorku 70. let, jak ji Scorsese v roce 1976 zachytil v dramatu Taxikář.

Desetidílný seriál hudebně přeskakuje v širokém rozpětí od blues k punku a k dalším žánrům, podobně jako kdyby posluchač na rozhlasovém přijímači přelaďoval jednu stanici za druhou.

Příběh rafinovaně mísí fikci s realitou: smyšlené postavy se setkávají či odkazují na řadu skutečných hudebních hvězd − od Bo Diddleyho přes Roberta Planta a Alice Coopera až k Davidu Bowiemu a Lou Reedovi − anebo celebrit typu Andyho Warhola.

Na seriálu se producentsky a scenáristicky podílí Terence Winter, spoluautor gangsterských ság Rodina Sopránů a zejména Impérium − Mafie v Atlantic City, jejíž pilotní díl Scorsese také režíroval. A přestože se série Vinyl neodehrává v gangsterském podsvětí, ale v excentricky rozjetém kolotoči hudebního byznysu, i do něho občas zasahují identické mafiánské praktiky, násilí a rasismus.

Jeho mechanismy jsou zároveň promazávány podobně hýřivou zhýralostí a pozérským cynismem jako v dramatu Vlk z Wall Street, dalším Winterově společném projektu se Scorsesem.

Věrohodnost filmů z rockového prostředí je přímo závislá na schopnosti tvůrců inscenovat atmosféru koncertních vystoupení. Vinyl se vyznačuje jedinečným smyslem pro dobovou autentičnost, neboť právě Scorsese má s natáčením koncertů bohaté zkušenosti. Především Jaggerův syn James v roli zpěváka fiktivní skupiny The Nasty Bits je esencí nefalšované punkové nadrženosti, jež mu srší z rozběsněných očí.

Fascinující výkon v hlavní roli bezskrupulózního, prchlivého, temnými stíny minulosti i současnosti pronásledovaného šéfa nahrávací firmy, jenž prožívá těžkou pracovní i osobní kocovinu, podává Bobby Cannavale, držitel ceny Emmy za seriál Impérium − Mafie v Atlantic City.

Jeho postava prochází různými emocionálními stavy i během jediného záběru, jak dokládá zejména strhující scéna z vystoupení kapely New York Dolls. Její píseň příznačně nazvaná Personality Crisis v Cannavaleově postavě zažehne nečekanou živočišnou jiskru. Podobně opojně nakažlivého účinku dosahuje i většina scén Scorseseho pilotního dílu.