Pouliční válka v polské Vratislavi měnila Polsko. Kniha Tvrz popisuje odpor Bojující Solidarity proti režimu

Před Vánocemi roku 1981 vyhlásil předseda tehdejší polské komunistické vlády Wojciech Jaruzelski v zemi výjimečný stav. Vůdci opozice byli pozatýkáni a internováno bylo na pět tisíc lidí. V následných protestech zemřelo 90 lidí. To, co mělo zlomit sílu opozičního, čím dál silnějšího hnutí Solidarita, způsobilo ale přinejmenším ve Vratislavi pravý opak − ve městě vznikla radiální Bojující Solidarita.

Kniha Tvrz polského novináře a politického komentátora Igora Jankeho popisuje, co se stane, když totalita narazí svým tlakem na protitlak, který je ochotný a schopný se za svá práva i porvat.

Zatímco se v Československu hrstka lidí snažila poukazováním na lidská práva a organizováním petic uchránit aspoň pár hořících svíček před přívalem bolševické tmy a ti nejstatečnější se nechali zavřít a stali se tak vědomými nenásilnými oběťmi sadistického systému, šedesát kilometrů od českých hranic se proti komunistickým silovým složkám vedla regulérní městská partyzánská válka.

Podobně jako čeští Mašínové, které hnal do radikálního antikomunistického vzdoru příklad jejich otce Josefa, hrdiny protinacistického odboje, hlásili se ve Vratislavi do odboje chlapci a mladíci, kteří měli svoje vzory v rodinných hrdinech odbojové Armiji Krajowé z let 1942 až 1945.

Pouliční válka v polské Vratislavi měnila Polsko. Kniha Tvrz popisuje odpor Bojující Solidarity proti režimu

Těm chlapcům bylo někdy dvanáct třináct let, ale už uměli rozmnožovat letáky ve velkém, stejně jako je polští skauti dokázali střelhbitě roznášet po městě. Síť rozmnožovacích strojů, zakonspirovaná po celém městě, přiváděla tajné policisty k šílenství. Nedokázali zastavit vydávání protikomunistických novin a časopisů. Když se snažili omezit volný nákup papíru, nosili lidé ilegálním tiskařům papír soukromě, po několika listech.

Na demonstracích chodila Bojující Solidarita odhodlaně do bitek se členy ZOMO čili speciálních pořádkových jednotek. Bylo běžné, že se lidé navzájem za použití síly bránili před zatýkáním, vyzbrojeni rukavicemi z fabrik házeli slzné granáty zpátky mezi ozbrojence.

Chvíli honili ZOMO demonstranty, chvíli demonstranti ZOMO, nebylo výjimkou, že policajtům lítaly z oken domácností na hlavu nejrůznější předměty, jako televize nebo litinové vany, na propichování pneumatik policejních aut se ve vratislavských dílnách připravovaly speciální bodce.

Tajná policie sice sledovala odbojáře, ti však zase na oplátku sledovali ji. Ve Vratislavi prostě netloukla jen jedna strana. Tady si "tajnej" nemohl být jistý, že za příštím rohem nedostane nakládačku. Ojedinělé nebyly ani vzkazy typu "Jestli poteče krev u nás, poteče taky u vás".

Bojující Solidarita chtěla svrhnout komunismus a dělala pro to všechno, co bylo třeba. Vědci, dělníci, intelektuálové, mladí, staří, chlapci, dívky − všichni dokázali dát dohromady organizaci, která tiskla noviny, pořádala demonstrace, páchala sabotáže, metala na ZOMO kameny, dokázala jim převrhnout vodní dělo nebo naházet na nepřítele spršku zápalných lahví.

Déle než šest let se této organizaci dařilo skrývat svoje předáky před komunistickou policií. Bylo to úmorné, vysilující, lidé okolo Bojující Solidarity mnohé obětovali a také ztratili. Byl to vyčerpávající život na hraně. Ale odvaha použitá ke správné věci se neztrácí. Má tu schopnost vytáhnout dalším generacím srdce z gatí.