S Twitterem to má výtvarník Vladimír Kokolia lepší než s Bohem

Vynucená komunikace v limitu 140 znaků, kterou nabízí Twitter, je skvělým cvičením mysli, předem definovanou formou, kterou lze naplnit různým obsahem. Umělec Vladimír Kokolia ve svém tweetovém špalíčku Vy-já-dření, vydaném knižně, vyráží jiným, hloubavějším směrem.

Už typografická úprava názvu naznačuje, že v centru Kokoliova tweetového myšlenkového experimentu se ocitá umělcovo Já, které se dost nadře, aby se slovy otisklo do vnějšího prostoru a skrze něj i do čtenářovy mysli.

Mezi první tweetovou tezí "Jednoho dne jaro nepřijde a bude zase doba ledová" a posledním, 778. sdělením "Kdybych ho nenamaloval, tak by nebyl" se rozpíná Kokoliův hustý myšlenkový les.

V něm se splétají moudrosti každodennosti − třeba zachycení poeovského zvráceného pocitu, který nás nutí ozkoušet kotoučovou pilu prstíčkem − s vážnými filozoficko-estetickými úvahami "Hlavním vzrušením na umění není žádná estetika, ale morálka" až po silná vyznání víry "V Boha uvěřím, až on uvěří ve mě".

Kokolia nejčastěji nachází moudrost v absurditě, ale není to nonsens, nýbrž jakási zenová moudrost, která je z jeho tweetového špalíčku cítit. Snad i proto, že stejně jako zenoví mistři hledá něco, co se pohledem zdravého rozumu najít nedá − logiku, která se vymyká logice. "Nekreslit rukou, nechodit nohama, nedívat se očima, nemyslet hlavou."

Nejpřesněji to naznačuje jiný tweetový lístek, v němž se Kokolia dovolává toho, abychom nemysleli hlavou, nýbrž světem.

To se snadno říká, ale hůře dělá, protože to předpokládá zbavit se sebe. Já mizí ve světě, aby se skrze něj zase někde jinde zjevilo.

Kokoliova tweetová filozofie nabízí stopy takového mizení a znovuzjevování, ale umělec má vše zvláštním nepřiznaným způsobem pod kontrolou.

Jeho Já je sice někdy až příliš vydřené, naštěstí chvil, kdy zazáří náhle jen tak, je přece jen víc. Ne snad množstvím, ale silou působení, mocí vy-ja-dřování. Jako třeba když se řekne: "Pravá síla je, když už nemůžeš."