Němci vyznamenali syrského básníka Adonise, podle něj je islám na začátku konce

Když se po listopadových útocích v Paříži ukázalo, že teroristé chtěli napadnout také obchodní čtvrť La Défense, tamní rezident a syrský básník Adonis zadoufal: "Třeba mi teď lidé ­začnou naslouchat."

Stalo se to jen částečně. Nejznámější žijící arabský básník a favorit na Nobelovu cenu za literaturu v pátek v německém Osnabrücku převzal Remarquovu cenu míru. Tamní média se však podivují nad jistou ironií: země, která kvůli občanské válce v Sýrii přijala statisíce uprchlíků, teď vyznamenává Adonise, jenž z pohodlí evropského exilu kritizuje syrskou opozici.

Německý spisovatel a vykladač islámu Navid Kermání, vloni oceněný na Frankfurtském knižním veletrhu, dokonce odmítl přečíst Adonisovi laudatio − podle něj se básník dostatečně nedistancoval od syrského diktátora Bašára Asada.

Adonis svou tvorbu, která od šedesátých let otevírala arabskou poezii novým směrům, skutečně vždy spojoval s politikou. Dodnes je přesvědčený, že poezie je nositelkou myšlenek a že má působit na společnost. 

Od chvíle, kdy byl v Sýrii v padesátých letech uvězněn a uprchl nejprve do libanonského, posléze francouzského exilu, Adonis naplňoval evropskou představu o moderním, "racionálně" uvažujícím arabském intelektuálovi. Kritizoval fundamentalisty, hovořil o tom, že islám musí mít zřetel na vědecké objevy, volal po oddělení politiky a náboženství. Po teroristických útocích z 11. září četl obětem svoji báseň o New Yorku − a když začalo arabské jaro, nadšeně jej podporoval. Co se tedy změnilo?

Především básník začal kritizovat syrskou opozici, do níž západní mocnosti dosud vkládají naděje na ukončení konfliktu v Sýrii. Jenže tamní revoluce začala v mešitách, "aniž by prosazovala reformu vzdělání, sekularizaci či rovnoprávnost žen", argumentuje Adonis hned v úvodu nové knihy rozhovorů Violence et Islam, které s ním vedla psychoanalytička a bojovnice za práva arabských žen Houria Abdelouahedová.

Od listopadu, kdy kniha ve Francii vyšla, už se prodává třetí dotisk. Žádný div − po románu Michela Houellebecqa Podvolení a próze Boualema Sansala nazvané 2084 je to další kritické čtení o islámu. A fascinuje nejen v pasážích, kde Adonis navrhuje provést "psychoanalýzu islámu" a na súry z Koránu používá příměry z Freuda či markýze de Sade.

Adonis byl vždy kritický i k Západu. Syrská opozice se podle něj v očích běžných Syřanů – těch, co dnes prchají do Evropy –zdiskreditovala, protože si chodila pro rady k Američanům. A ti by neměli kritizovat Asada, že mučí politické oponenty, dokud sami provozují věznici na Guantánamu. Diktátorům i demokraciím − všem měřit stejným metrem.

Dle této logiky Adonis na začátku občanské války vyzval Asada k rezignaci, ale souběžně napsal syrské opozici, aby vysvětlila, oč usiluje. "Revoluce má reflektovat ideály revolucionářů. Tato revoluce ukázala, že většině arabské společnosti stále vládne ignorance a analfabetismus," praví Adonis.

Kniha rozhovorů je nejzajímavější v pasážích, kde Adonis dává arabské jaro do kontextu dřívějších pokusů o revoluce. "Aleppo, jak často ses bouřilo / Kolikrát už jsi objímalo tyrany," obrací se veršem k syrskému městu, jež v těchto dnech opět dobývá Asad.

Evropskému čtenáři Adonis vysvětluje, že v arabském světě musí dojít k sekularizaci, jako když francouzská revoluce oddělila církev od státu. To se prý ale nestane v myšlenkovém prostoru, jenž nepřipouští jiný výklad slov proroka Mohameda a kde se náboženští vůdci ztotožňují s bohem, aby si tím upevnili autoritu.

"Náboženství nelze zreformovat, přišlo by o svoji náplň. Moderní islám nemůže existovat. Lze jen oddělit islám od státu," míní Adonis. Zároveň ale upozorňuje, že tento myšlenkový pochod zvládly statisíce muslimů, kteří se integrovali do západní společnosti – důležitý Adonisův příspěvek do debaty o uprchlické krizi.

Adonis má zajímavé postřehy i tam, kde se rozhovor stáčí k arabským dějinám. Třeba říká, že islám se zrodil ve městě byznysu Mekce, které z hospodářských důvodů potřebovalo silného vůdce. Což je podle Adonise důvod, proč se islám musí oddělit také od byznysu.

Jinde básník argumentuje, že dnešní imámové nepřipouští debatu nad výkladem Koránu, když přitom i sám Hospodin vedl dialog s ďáblem nad osudem Jóba, tedy starozákonního proroka rovněž uznávaného islámem.

Adonisovo kritické uvažování o islámu částečně navazuje na arabské filozofy či lékaře z dob evropského středověku. K obdobné kulturní renesanci ale podle Adonise nedojde, dokud pro ni v arabském světě nebudou příznivé existenční podmínky. "Pokrok a modernita se objevují, jen když je duše a lidská představivost v souladu s potřebami těla," zdůrazňuje Adonis a rovněž připomíná, kolik myšlenkových směrů vzniklo díky tomu, že si západní a arabský svět uměly naslouchat.

Adonis provokuje tvrzením, že arabská kultura už to neumí a směřuje ke svému konci. "Islám už neobohacuje intelektuální život. Nevytváří myšlenky, umění, vědu ani vize, jen se opakuje. A ta repetice je začátkem jeho konce," řekl minulý týden německému deníku Die Welt.

Asi proto se na Adonise hněvají dnešní arabští intelektuálové. A jeho varování před syrskou opozicí nebo potlačováním práv žen v Saúdské Arábii zase může být důvodem, proč básníkovi přestal naslouchat Západ.

Jenže to přece nejde − chtít, aby měl arabský svět své myslitele, a pak jim přestat naslouchat, když se to politicky nehodí.

Remarquovu cenu míru básník obdržel ve chvíli, kdy se rozhoduje o budoucnosti Sýrie. Adonis řešení nezná. Tvrdí však, že arabské myšlení mohou změnit právě básníci, kteří v této kultuře vždy měli výsadní postavení.

Snad jeho skepsi, z níž mluví šestaosmdesát let zkušeností, trochu vyvažuje fakt, že tu Adonis vůbec je a že tu jsou jeho myšlenky. Pro západní čtenáře stejně jako pro uprchlíky směřující do Evropy. Možná i pro ty, kteří neprchají.