Tady tuhne krev: Chladná detektivka Rudý kapitán pohltí diváka filmařskými kvalitami

Když kamera bloudí po dobových novinových titulcích, mezi nimiž se vtipně ukrývají titulky filmové, a posléze spočine na fotogenické tváři polského herce Macieje Stuhra, nepřipomíná to ani trošku záběry z českého filmu. Ale drsná nihilistická detektivka Rudý kapitán, která dnes vstupuje do tuzemských kin, se evropským žánrovým standardům nepřibližuje pouze mezinárodním obsazením.

Vedle nasnímání film vyniká především schopností kriticky uchopit dobu raných devadesátých let, o níž vypráví.

Během výkopových prací se na světlo světa dostanou lidské pozůstatky. Lebka proražená hřebíkem či kovové hroty zaražené pod nehty napovídají, že dotyčný neskonal pokojnou smrtí. Policejní tým uprostřed atmosféry dusného léta roku 1992 naráží na minulost plnou podivných vztahů mezi církví a StB, staré pořádky stále víc ovlivňují přítomnost, nad níž se kromě horka vznáší i blížící se rozpad Československa.

Detektiv Richard Krauz v podání Stuhra navíc brzy zjistí, že v tomto případu umučeného kostelníka musí jednat na vlastní pěst.

Debutující režisér Michal Kollár adaptoval spolu se scenáristy Mirem Šifrou a Annou Fifíkovou román slovenského spisovatele Dominika Dána, v Česku původně vydaný pod názvem Kapitán Smrt. Pod pseudonymem Dán píše knihy skutečný policista, který čerpá z vlastních zkušeností. A filmařům se k tomu podařilo autenticky zachytit postkomunistickou dobu, v níž má vedle svobody místo i nedůvěra, skepse a zmar.

V duchu populárních skandinávských detektivek se z hledání tajemného Rudého kapitána, nechvalně známého svými drsnými výslechovými praktikami, stává střet se systémem. Film nepřináší ani tak žánrové napětí či divácký požitek z vyšetřování, ale spíše morální kocovinu. I když filmařsky velmi působivou − s podařenou dobovou výpravou i kamerou, která se nebojí neobvyklých úhlů záběru a v akční scéně se klidně vydá za jedním z hrdinů doslova mezi stébla trávy.

Rudý kapitán není okatou a přímočarou společenskou výpovědí, která podrážela nohy například ambicióznímu Ondříčkovu filmu Ve stínu, detektivce zasazené do padesátých let. Reflexe doby v Rudém kapitánovi vychází naopak z chladného pozorování. Možná až příliš chladného.

Detektiv Krauz nepřipomíná charismatické, zapálené bojovníky proti nepravostem, jen obtížně se lze na jeho jednání napojit, a postavě navíc ubližuje předabování do češtiny.

Chladný hrdina bez jasných motivací je možná záměrem tvůrců, kterým nešlo jen o žánrové napětí, ale také o reflexi doby. Jenže bez silnějšího pouta k protagonistovi se ze sledování filmu stává odtažité luštění detektivního rébusu. Filmařskou odvahu prokazuje obsazení, které často jde − v Česku celkem nevídaně − proti zavedenému hereckému typu, například Michal Suchánek v roli malé podsadité "svině" je příjemným překvapením.

Místy divácky poněkud náročné pátrání po záhadném spisu StB každopádně udrží pozornost jen pomocí filmového stylu. Dobová Bratislava i další lokace vypadají přesvědčivě, akční scény v sobě mají dost fyzična i velmi vyhrocených a filmařsky náročných situací, jako je souboj uprostřed plamenů. Přesto se v takových okamžicích snímek občas pohybuje na hraně: některé motivy už připomínají trochu brakovější zákoutí kriminálního žánru.

Například zanechání dítěte v bytě, kde došlo k extrémnímu násilí, posiluje nihilistické vyznění filmu, ale zároveň patří spíš do béčkové kinematografie. Hrdinovi nelze jednoduše "žánrově" fandit, přitom se však v některých chvílích Rudý kapitán odvíjí podle příliš jednoduchých "vzorečků". I tak ale ukazuje cestu, jak natočit lokální, uvěřitelnou detektivku.