Naslouchej své vnitřní jeptišce, vyzývá novou knihou povídkář George Saunders

Psát v Americe povídky není jen tak. Znamená to zařadit se do dlouhé fronty velkých mistrů. Kurt Vonnegut radil, ať jsou autoři ke svým postavám sadističtí a nechávají je dělat ohavné věci, abychom poznali jejich pravou tvář. Král "short stories" Raymond Carver zase doporučoval psát o našich tajemstvích, protože ta známe nejlépe.

Když byl ohledně psaní dotázán George Saunders, vyprávěl, že studoval katolickou školu a v pravopise i všem ostatním jej vycepovaly jeptišky. Ve fázi přepisování textu proto vždy naslouchá své "vnitřní jeptišce", která nikdy není spokojená.

Saunders se narodil na konci padesátých let v Texasu, vyrůstal v Chicagu, živil se různými neintelektuálními zaměstnáními, například jako pokladní nebo na jatkách.

V roce 1996 debutoval sbírkou povídek Památník války Severu proti Jihu, která mu přinesla velký úspěch. Začal učit tvůrčí psaní na univerzitě v amerických Syrakusách, což mu vytvořilo zázemí pro další psaní. Nyní česky vydaná kniha Desátého prosince je jeho čtvrtou povídkovou sbírkou. Získala prestižní literární ceny Folio a PEN/Malamud.

Saunders o sobě tvrdí, že je "celkem šťastný člověk, už jenom fyziologicky", a na jeho textech je to znát. Sklenice je u něj vždy spíše z poloviny plná než prázdná. I ti největší optimisté, jsou-li spisovateli, ovšem pociťují jistou "hranatost" života a světa a tu se snaží zachytit. Soubor Desátého prosince je tak jakýmsi panoptikem vnitřních utkání obyčejných lidí.

Čtrnáctiletou Alison unesli. Zachránil ji kluk ze sousedství. Oba vnitřně zápasí s tím, co všechno mohli udělat jinak, zabývají se každým jednotlivým hnutím mysli během této události.

Marie se křečovitě snaží budovat šťastnou rodinu a pěstuje chvíle společného smíchu, ale neustále bojuje se vzpomínkami na smutné dětství. Pochybuje o tom, zda pro své děti dělá dost, takže si nakonec nic nedokáže užít. Chce si koupit štěně od submisivní Callie, jejíž manžel zvířata, která neprodá, zabíjí a postiženého syna přivazuje ke stromu, aby neutekl. Obě zmáhá zodpovědnost za život, který mají.

Jeff je ve vězení, kde vězně používají na pokusy. Stříknou mu emoční farmaka a za jeden den se dvakrát šíleně zamiluje a báječně pomiluje. Poté ale musí sledovat, jak jedna z dívek po aplikaci drogy smutku spáchá sebevraždu. Teď má drogu smutku dostat druhá dívka, ale Jeff je proti. Ne že by ji miloval, ale nechce vidět, jak někdo trpí…

Vrcholem sbírky je povídka Desátého prosince, v níž se starší muž a chlapec vydávají k zamrzlému rybníku: jeden chce skoncovat se životem, pro druhého by život skončil nehodou, kdyby jej ten druhý nezachránil. Jenže dokáže za to projevit vděk?

Saunders vypráví s nadhledem a naléhavostí o tom, jak si s námi život pohrává a my mu chceme dostát − projít jím s důstojností a ctí. Něco z těch všech nadějí a snů proměnit. Nezklamat sami sebe, nezkazit to.

Nejsme v tom boji sami, u Saunderse jsou duše a rodina spojité nádoby. Rodinné klima a výchovné manýry zrcadlící vidění světa a ochotu pomáhat druhým si v sobě autorovi hrdinové nesou celý život. Tuto zkušenost nevědomky předávají dál. Pokud nepřekročí svůj stín, točí se v začarovaném kruhu, kdy každé hnutí mysli může být další prohrou. Ale někdy i vítězstvím. S takovými bojovníky nelze nemít soucit, neztotožnit se s nimi. Se Saundersovou sbírkou povídek by jeptišky z katolické školy byly spokojené.