Seriál Živí mrtví: Počátek konce oživuje televizní zábavu, v nové řadě hrdinové utíkají na moře

Televize má tu moc, aby z čehokoliv udělala střední proud. Díky seriálu Hra o trůny se miliony dospělých dívají na fantasy. A americká kabelová stanice AMC zase naučila rekordní množství diváků sledovat, jak si zástupy zombií pochutnávají na zbytcích toho, co zůstalo z civilizovaného světa.

Její seriál Živí mrtví, vysílaný od roku 2010, si získal proslulost nejen drsnými výjevy, ale především nemilosrdností, s níž nakládá s hrdiny.

Dnes uvede AMC, která vysílá také v Česku, pilotní díl druhé řady příbuzného seriálu, tentokrát nazvaného Živí mrtví: Počátek konce. Jde o "vedlejší produkt" tohoto zombie fenoménu a je souběžně uváděn s pokračováním původních Živých mrtvých. Počátek konce ale předchází jejich ději a ukazuje, jak došlo k apokalypse, jejíž následky vidíme právě v Živých mrtvých.

První řada Počátku konce, která běžela loni na podzim, přilákala k obrazovkám nebývalé množství diváků. Počátek konce se tak stal nejúspěšnějším seriálem, jaký se kdy vysílal v kabelové televizi. Jeho pilotní díl sledovalo 10,1 milionu diváků.

Na rozdíl od současných filmových vlkodlaků a upírů, kteří táhnou do kin převážně náctileté publikum, jsou zombie coby ta vizuálně nejodpornější, ale též společensky nejnebezpečnější sorta "nemrtvých" schopny oslovit i dospělé publikum.

Zatímco se upíři dávno před úspěchem Stmívání určeného především mládeži stávali hrdiny různých druhů děl − od nezávislých uměleckých filmů po největší brak −, zombie už od konce šedesátých let slouží jako dokonalá metafora úpadku západní civilizace.

Fenomén "lidí" požírajících jen o něco více živé lidi se v roce 1969 v celovečerním filmu Noc oživlých mrtvol klasika zombie žánru George Romera zařadil k vlně hororů reflektujících úzkost doby, v níž květinová idyla hippies narazila na válku ve Vietnamu, rasové nepokoje a další společenská pnutí.

Romero tehdy točil na skutečném hřbitově a farmě, nikoliv ve studiu, a jeho nezávislý film využívající dokumentaristických postupů děsil diváky tím, že byl hlavně o nich. Nikoliv o monstrech, ale především o lidech, jejichž jedinou svobodnou volbou je stát se něčí potravou.

Také další celovečerní filmy z Romerovy série, dodnes čítající šest titulů, byly víc a víc nejen hororem, ale především společenským komentářem, v němž se ze zombií staly tragické bytosti. Vyobrazený svět nejlépe charakterizovala věta jednoho z protagonistů snímku Úsvit mrtvých z roku 1978: "Když není místo v pekle, mrtví kráčejí po zemi."

Seriál Živí mrtví v prvních řadách z let 2010 a 2011 poněkud parazitoval na Romerových "vynálezech" a nedařilo se mu dosáhnout děsivé ironie scén, v nichž se nemrtví plouží supermarketem a uprostřed přemíry hojnosti konzumují jeden jediný "produkt". Ale postupně se vyvinul v jeden z nejtemnějších seriálů vysílaných dnes v televizi.

Nový seriál Počátek konce v první šestidílné řadě z loňského podzimu ukázal svět, v němž jde z armády a z posledních zbytků civilizace podobný strach jako ze samotných zombií. Po trochu rozpačitém rozjezdu dochází nyní na začátku druhé řady k výrazné změně, která nemá v dějinách žánru mnoho paralel. Hrdinové unikají před hroutícím se světem v luxusní jachtě na otevřené moře.

"Byl to děs," popisovala jedna z hlavních hereckých hvězd Kim Dickensová časopisu Hollywood Reporter, jak musel celý štáb podstoupit náročné plavecké testy. Rozjasněné počasí a širá vodní plocha přinášejí do seriálu svěží tón a z hlubin se pozvolna vynořuje otázka: "Umí zombie plavat?"

Izolovaní protagonisté, odkázaní na rádiový šum, se brzy dostávají do kontaktu s dalšími lidmi. Když však z éteru zní lidský hlas, nelze říci, zda s ním přichází hrozba, či naděje. A když k němu jako doprovod hraje hit Davida Bowieho Five Years, lze v jeho slovech kromě emocí najít spoustu ironie.

Verš "I kiss you, you're beautiful, I want you to walk" (Líbám tě, jsi krásná, chci, abys chodila) v seriálu, kde se zombiím říká "chodci", zdaleka nemusí být pouhým milostným vyznáním.