Sociální sítě Miloše Čermáka: Vyhořel jsem, říká ještě nedávno úspěšný lékař

Ukazuje mi malé fotbalové hřiště s dvěma brankami, které mají jeho děti za domem. Pyšný otec dvou synů a manžel pohledné ženy, jak je zřejmé z velkoformátové fotografie pověšené na chodbě do kuchyně. Jsme ve vkusně zařízeném, moderním rodinném domě v malé vesnici kus od Plzně. Když mě Marcel Hasch vede do obýváku s výhledem do zahrady, působí jako muž v nejlepších letech a na vrcholu sil. Ale zdání klame.

Je středa dopoledne a mně to nedá, abych se nezeptal, proč Hasch není v práci. Usměje se a na tváři má stejný výraz, jako když před pár minutami vysvětloval, že dům je navržený jako takzvaně pasivní, s maximální úsporou energie. "Já nepracuji," řekne.

Aniž bych se vyptával, začne sám vysvětlovat. "Tak jasně, mám nějaké aktivity. Ale velmi odlišné od toho, co jsem dělal ještě před pár lety."

Tehdy byl dvaačtyřicetiletý muž vyhledávaným prenatálním gynekologem a genetikem. Dlouhé služby v ordinaci, řada pacientek. A pak… vyhořel. Syndrom vyhoření − asi jste o tom četli v knížkách. Nejspíš amerických.

Pohlédnu na něj. "Nevypadáte vyhořelý," řeknu pochybovačně. Hasch je na pohled zdravý, sympatický chlap plný energie. "Nejste první, komu dělá problém to akceptovat. Vlastně to akceptují jen rodina a blízcí přátelé. Ostatní mají i při nejlepší vůli pocit, že přeháním."

Žít s tím nešlo

Vezměme to od začátku. "Přešlo to z naprostého zdraví do absolutního průšvihu," vypráví Marcel Hasch. V práci, v soukromém genetickém centru, se mu udělalo špatně. Měl vysoký tlak a zrychlený pulz, srdce mu bušilo o život. Z ordinace ho musela odvézt sanitka.

"Udělali mi sérii vyšetření, ale na nic nepřišli. Snad s výjimkou drobnější srdeční vady, kterou však mám od narození a s mým stavem neměla žádnou souvislost," říká. Tep se v nemocnici uklidnil, tlak opadl. Lékaři pokrčili rameny a dr. Hasch se vrátil domů. A do práce.

Jenže obtíže přetrvávaly.