Willem Dafoe má obličej, který se vymyká. V novém filmu hraje zuřivého a lyrického Pasoliniho

Herecké hvězdy klasického hollywoodského ražení nemusí umět hrát. Aby zazářily ve filmu, potřebují − na rozdíl od divadla − především obličej, jejž bude milovat kamera i diváci. Obličej, který se vymyká.

Willem Dafoe, jenž včera vstoupil na plátna českých kin coby básník a režisér Pasolini ve stejnojmenném snímku režiséra Abela Ferrary, takový obličej má.

Je skoro jako pohoří, hrbolatý, s úsměvem velikosti rokle. Natolik jedinečný, že svého nositele po celou bohatou kariéru předurčuje spíše k mukám. "Proč tak často umírám?" podivuje se Dafoe v jednom rozhovoru. A přemítá, že to pravděpodobně souvisí s jeho oblibou hrát silné postavy. Takových je v příbězích často třeba se zbavit.

Nový film Abela Ferrary vypráví o posledních dnech v životě Piera Paola Pasoliniho, který roku 1975 skončil násilnou smrtí. Vlastně je to běžná role − pro herce, který už ztvárnil Ježíše na kříži v Posledním pokušení Krista režiséra Martina Scorseseho, v kristovském gestu padal k zemi za zvuků střelby ve válečném dramatu Olivera Stonea Četa a kterému Charlotte Gainsbourgová ve snímku Antikrist Larse von Triera přišroubovala k noze brusný kotouč.

"Vždy hledám postavy, v nichž mohu ztratit sebe sama," přemýšlí Dafoe, který k rolím nerad přistupuje psychologicky, ale mnohem více se zaměřuje na samu fyzičnost a rytmus hereckého projevu. Čerpá z experimentálního divadla i ze cvičení jógy a už v raných rolích, jako byl seržant Ellias z Čety, zaujal detailní prací s mimikou. Během vteřiny v obličeji vykouzlí znepokojivý, mnohoznačný výraz. Však mu role v Četě po právu vynesla oscarovou nominaci.

"Mnozí herci se k této profesi dostanou, aby se stali králi světa. Já nechci být králem světa," říká skromně Dafoe, který od počátku osmdesátých let ztvárnil přes sto rolí.

Vedle zkušeného a férového seržanta z Čety či lidského, pochybovačného Ježíše z Posledního pokušení Krista zpodobil třeba skutečného řeckého boxera, který stál v ringu pro potěchu nacistů v koncentračním táboře ve snímku Triumf ducha.

Neprávem si mnozí diváci pamatují Dafoea hlavně z rolí záporných, vyšinutých psychopatů. David Lynch mu kvůli perverzní postavě ve filmu Zběsilost v srdci nasadil odpudivý falešný chrup, aby ještě posílil démoničnost Dafoeova úsměvu. A ďábelský škleb uvízl divákům v paměti i z jeho ztvárnění komiksového "superpadoucha" Green Goblina ve spidermanovské trilogii z let 2002 až 2007.

Dafoe má rád postavy, se kterými se nelze úplně ztotožnit. "Hraji nekonvenční typy hrdinů, takové, kteří mají poněkud nezvyklé pojetí morálky. Jedním ze způsobů, jak se udržet naživu, udržet kulturu a stále si klást otázky, je hledat u 'jiných zdrojů'. A to umožňují postavy, které mě zajímají," vysvětluje herec své zaujetí podivíny a dodává: "Když se na ně díváte z pohodlí svého křesla, snadno si řeknete: 'Teda ti jsou pěkně děsiví.' A to je moje práce."

Do svých rolí se pokládá s neobvyklou úporností. Kvůli Četě absolvoval vojenský výcvik, aby se dostal do kůže lovce ze snímku The Hunter, naučil se, jak stáhnout klokana. A když dostal příležitost vystoupit v divadelní hře Stará žena podle povídky Daniila Charmse režírované proslulým Robertem Wilsonem, on ani režisér si nebyli jistí, kterou z postav označených jako A a B má Dafoe hrát. Tak se pro jistotu naučil oba party.

Dafoea přitahují silné postavy i spolupráce se silnými, vyhraněnými režiséry. Vedle filmů Davida Lynche či Larse von Triera hrál i detektiva ve snímku Synku, synku, cos to proved od "krále umanutých režisérů" Wernera Herzoga. A pravidelně spolupracuje právě se svérázným newyorským tvůrcem Abelem Ferrarou, který jej nyní obsadil do role Pasoliniho a který podle vlastních slov natáčí filmy především "z vášně".

"Rešerše nikdy neskončily," říká Dafoe o přípravě na roli zavražděného italského režiséra. "Film je hotov a já stále pátrám, možná proto, že je to pro mě tak důležitá figura."

Herec, který rád hledá "poezii věcí", a nikoliv způsob, jak věci interpretovat, v Pasolinim nehraje hrdinu klasického životopisného snímku. Ferrara natočil film o kontroverzním, v jádru však hluboce morálním režisérovi, který byl věřícím, marxistou a homosexuálem, jako sérii působivých filmových obrazů.

"Narativní umění, jak jistě víte, je mrtvé. My všichni truchlíme. Tohle není příběh, ale podobenství," říká filmový Pasolini, básník a intelektuál, k jehož přesvědčení patřilo, že aby došlo ke změně dějin, je třeba říkat s veškerou možnou razancí i absurditou "ne" celému světu.

Pasoliniho životní a umělecká přesvědčení Dafoe vystihuje už pouhou přítomností na plátně. Ferrara dobře ví, že Pasolini byl jak zuřivý, tak lyrický režisér. V jeho režijním a Dafoeově hereckém podání jako by vstupoval přímo do filmových obrazů, ve kterých se orgie mísí s ohňostroji a nadávka může být radikální poezií.

"Myslím, že bych točil filmy, i kdybych byl poslední svobodný člověk na světě," říká ve snímku Pasolini. "Buď se zabiju, nebo budu točit filmy." A dílo opravdu končí obrazy násilí a smrti, přičemž se brutalita obrazu potkává se vznešeností árie Una voce poco fa v podání Marii Callasové.

V podobných rozporuplných, roztříštěných světech a postavách je Willem Dafoe nejvíce doma. Dovede do rolí vnést tajemství, záporné hrdiny činí takřka nelidskými, ale též dokáže vdechnout lidskost bytostem, u nichž bychom ji nehledali. Jako když ztvárnil Maxe Schrecka v mystifikačním díle Ve stínu upíra, podle něhož slavný herec němé éry a představitel upírského hraběte Orlocka z filmu Upír Nosferatu byl sám upírem.

Za roli polozvířecího tvora, zpodobněnou v dobovém, expresionisticky přepjatém duchu, získal Dafoe druhou nominaci na Oscara. Ale ceny pro něho příliš neznamenají. Od počátku kariéry nachází největší potěšení v avantgardním divadle. Tomu se více než čtvrt století věnuje se skupinou Wooster Group, kterou pomáhal založit a kde objevil onu "poezii věcí".

Hvězdou v klasickém smyslu se nikdy nestane. Hercem, na jehož obličej nelze zapomenout, je však odjakživa.