Skok ze zlaté klece. První generace českých šéfů kvůli krizi končí a hledá si nové uplatnění

Před dvaceti lety se kolem nich začal točit svět. Řadě z nich bylo sotva přes třicet. Dostali vlastní kanceláře ve firmách světových jmen, první osobní asistentky a na starost desítky podřízených. Po Praze je často vozil šofér a organizátoři filmového festivalu v Karlových Varech je dlouhé roky zvali výhradně "do Puppu".

"Naučili jsme se anglicky a z ciziny létali za námi. Mysleli jsme si, že jsme někdo," budou vám dnes dotyční vyprávět v pražských restauracích Alcron, La Finestra či Kogo, kde jim roky neříkali jinak než "pane řediteli".

Českým šéfům, které po revoluci vychovaly velké nadnárodní firmy a pak je dosadily na vysoké posty, je dnes kolem padesátky a vrchol kariéry mají, alespoň co do společenského statusu, často za sebou. Ve firmách narazili na strop, proto se s nimi loučí. Motivace "exitu" bývá na obou stranách. Manažeři svůj konec v korporacích ale často prezentují tak, že se pro něj rozhodli sami.

Jejich odchody z firem provázejí téměř osm let dlouhé stresující období od finanční krize, kdy se střídalo šetření s organizačními změnami.

Ve statistikách exšéfové zaneseni nejsou, protože přesná čísla neexistují. V Praze jich jsou dnes ale minimálně desítky. Jakmile potkáte jednoho, nabalují se na něj další. Když jsem potkala první dva, oba mi záhy vyjmenovali alespoň pět jmen dalších bývalých šéfů, kteří v té době taktéž kroužili více či méně bez jasného cíle Prahou.

Vesměs dnes koučují a zkouší podnikat. Na začátku mluví hodně opatrně. Odchod z firmy, která jim dopřála luxusní život a nadstandardní péči, je bez nadsázky pro každého z nich až extrémně citlivým, mnohdy i bolavým životním mezníkem.

Moje místo se zrušilo

Jako o kroku do neznáma o svém odchodu dnes, tedy po dvanácti měsících, hovoří Michael Fabián, který po devíti letech odešel z čela české pobočky kartové společnosti American Express. Pětačtyřicetiletý exšéf říká, že se mu ve finále ulevilo. Korporaci po šestnácti letech vyměnil za hůře placené místo ve firmě, která je v porovnání s nadnárodní značkou AmEx v podstatě start-upem. Letos v lednu se z něj stal obchodní ředitel relativně mladé firmy Bileto z portfolia investora Jakuba Havrlanta.

Jak dospěl k odchodu z American Expressu? "Loni touhle dobou přišla nabídka, já jsem na ni zareagoval a najednou jsem byl hrozně svobodný," popisuje Fabián onen dubnový moment. Stále ještě má tendenci halit realitu do korporátního slangu, který se mu za ty roky pevně zakotvil ve slovníku.

Pravda je taková, že American Express sloučil vedení pro více firem ve středoevropském regionu a přesunul management pro Česko do většího Polska. Dlouholetého českého šéfa pak postavil před hotovou věc: Polsko, nebo nic. Když spolu mluvíme po několikáté, Fabián přiznává, že se jeho místo v podstatě zrušilo. Už měsíce předtím tušil, že taková situace nastane. Podobné změny se ostatně ve velkých firmách kolem něj děly už roky. Pozoroval je i u svých kamarádů.

Do Polska dnes létá za nadřízenými řada českých manažerů z jiných firem − mimo jiné i z konkurenční kartové firmy MasterCard. Regionální centrálu v Polsku vytvořil také výrobce spotřebního zboží Procter & Gamble. Stejně postupovaly firmy Mars či Mondelez. Unilever řídí několik zemí z maďarské Budapešti. Také česká pobočka Googlu vedená Taťánou le Moigne podává hlášení větší centrále v Polsku, která rozhoduje o finančních a dalších klíčových záležitostech hned v několika zemích střední a východní Evropy.

Manažerům, kteří v Česku zůstali, tak zbyli podřízení, pokyny ale přistávají na pražské stoly z okolních centrál.

Stěhování vedení American Expressu a dalších společností má svůj počátek v září 2008, kdy padla legenda americké Wall Street − jedna z nejstarších amerických bank Lehman Brothers.

Trvalo jen pár týdnů, než nejbohatší Čech Petr Kellner v témže roce varoval, že se k nám řítí krize a začal propouštět lidi ze svých firem. Mnozí mu nevěřili. Pár měsíců nato ale většina podniků v Česku rozpoutala dlouho neutuchající kolotoč šetření, stěhování a loučení se svými zaměstnanci i šéfy. Ti dnes asi ze všeho nejvíc nenávidí slovo "restrukturalizace". Je to jen nadužívaný eufemismus pro škrtání nákladů, který ve své vrcholové kariéře slyšeli tisíckrát.

Exšéfů jsou tu desítky

Michaela Fabiána jsem poprvé potkala loni v létě. Tehdy byl v podstatě na začátku etapy, pro niž angličtina využívá hezký dvojsmyslný pojem "career break". Zrovna si vybíral svůj sabatikl, jak se v manažerské hantýrce říká kariérnímu oddechu. Na jedno setkání ho přizvala bývalá šéfka českého Vodafonu Muriel Anton, která si sama odžila odcházení z korporace o dva roky dříve.

Fabiána a další šéfy zapojila do svého mentoringového programu Odyssey. Prvním místem, kde člověk narazil na několik bývalých vysoce postavených manažerů pod jednou střechou, tak byly její kurzy.

Míst, kde se dali potkat, a navíc pospolu, se ale najednou vyrojilo víc. Jakýsi hub exšéfům v Praze vytvořil už před pár lety Lubor Žalman, bývalý šéf Raiffeisenbank, který v roce 2013 odešel s dalšími kolegy podnikat. Pronajal v Braníku velkou vilu se zenovou zahradou, kde dnes pracuje a potkává se asi dvacítka lidí.