Estonský dirigent Paavo Järvi, jenž dvěma večery s Českou filharmonií zahájí letošní festival Pražské jaro, má k Smetanově Mé vlasti hluboký a dlouholetý vztah. Vlastně ho měl, ještě než se naučil chodit.

"Můj otec nesmírně miloval českou kulturu a zejména hudbu, kterou jsme doma neustále poslouchali," vypravuje Järvi, jenž bude Českou filharmonii dirigovat 12. a 13. května ve Smetanově síni Obecního domu. "Když jsem měl Českou filharmonii pod taktovkou poprvé, byl to pro mě téměř mystický zážitek," říká.

Järvi, jenž vloni v prosinci oslavil třiapadesáté narozeniny, pochází z vysloveně hudební rodiny. Jeho otec Neeme, narozený roku 1937, diriguje už takřka padesát let, bratr Kristjan je dirigentem a klavíristou, sestra Maarika hraje na flétnu.

Neeme Järvi, jenž studoval na Leningradské konzervatoři, z okupovaného Estonska roku 1980 i s rodinou emigroval do Spojených států. Tam se stal hudebním ředitelem Detroitského symfonického orchestru. Jeho syn Paavo studoval na Curtisově institutu ve Philadelphii a hlavně u slavného Leonarda Bernsteina v Los Angeles.

Díky svému zázemí si Paavo Järvi postupně rozvinul nezvykle mezinárodní dirigentský profil. Působil jako hudební ředitel nebo šéfdirigent orchestrů v americkém Cincinnati, švédském Malmö a Stockholmu, německých Brémách a Frankfurtu. Momentálně je hudebním ředitelem Orchestre de Paris a od letošní sezony také šéfdirigentem tokijského NHK Symphony Orchestra.

Dodnes se ale dirigent vrací k formativním zážitkům z dětství v estonském Tallinnu, kde jeho otec chodíval nakupovat gramofonové desky do obchodů zásobených i nahrávkami České filharmonie, jež vydával Supraphon.

"Doma jsme znali všechny velké dirigenty České filharmonie, jména jako Talich nebo Neumann u nás byla na denním pořádku," vypráví Paavo Järvi. "Otec je velmi obdivoval a ten obdiv přenesl i na nás děti."

Smetanovou Mou vlastí, která Pražské jaro tradičně zahajuje, je Järvi zvlášť fascinovaný. "Vždy jsem tu skladbu miloval," říká. "Asi pro to nemám žádné jiné vysvětlení než to, že jsem Mou vlast slýchával už od dětství."

To ale neznamená, že by k ní Järvi přistupoval jako k nedotknutelnému pokladu. Na otázku, zda mezi světovými orchestry existují rozdíly, což většina dirigentů zpravidla odbude poukazem na všeobecně vysokou hráčskou úroveň, Järvi odpovídá nezvykle zpříma. "Většina stereotypů o národní povaze jednotlivých orchestrů skutečně platí," říká.

"Francouzské symfonické orchestry jsou možná o trochu poetičtější než ty americké. Ty americké mohou po praktické stránce fungovat spolehlivěji. Německé orchestry jsou disciplinovanější a lépe rozumí tomu, co hrají, protože − co si budeme povídat − většina důležitého repertoáru v klasické hudbě pochází z německy mluvících zemí," vypočítává.

Pro dirigenta to znamená, že při každém setkání s jiným orchestrem musí tělesu vetknout své představy o přístupu k repertoáru. V případě Smetanovy Mé vlasti v tom Paavo Järvi prý bude trochu tolerantnější, ale skutečně jen trochu. "Česká filharmonie je poněkud výjimečný případ, protože Má vlast je jednoduše její skladba. Možná je vůbec nejdůležitější a nejznámější v celém repertoáru filharmoniků," míní.

Přesto se Järvi nechce svazovat očekáváním publika. "Němečtí posluchači mají velmi neochvějnou představu o tom, jak má znít Beethoven, a Francouzi zase o Ravelovi," ilustruje. "Pokud by ale všichni vždy chtěli slyšet stejnou verzi, nemusí vůbec chodit na koncerty, stačí si doma stále dokola pouštět desky."

Také Paavo Järvi chce tedy své pozvání na Pražské jaro využít k tomu, aby známý repertoár svou interpretací o kus posunul. "České publikum stejně jako posluchači jinde na světě musí mít otevřené hlavy i uši. Třeba pak ve skladbě objeví něco, čeho si dříve nevšimlo," uzavírá.