Má vlast sní o nezávislosti, Symfonie tisíců zase o lepším světě

Ideály svobody, národního sebeurčení, či dokonce Božího naplnění jsou tématy hudebních děl, která nabídne zahajovací i závěrečný koncert letošního ročníku Pražského jara. Obě skladby nastuduje a poprvé na festivalu jako šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie uvede s orchestrem Semjon Byčkov. Co pro něj osobně Smetanova a Mahlerova hudba znamená?

Budete zahajovat 80. ročník festivalu Smetanovou Mou vlastí a končit s Mahlerovou Symfonií tisíců. Jak se cítíte v této jedinečné pozici?

Velmi poctěn. Pražské jaro je jedním z největších mezinárodně uznávaných festivalů a to, že jej zahajuji i zakončuji se svou milovanou Českou filharmonií… Jakou větší radost si může člověk přát v jednom životě?

Znal jste Smetanův cyklus symfonických básní před svým příchodem do Prahy?

Do doby, než jsem se stal hudebním ředitelem České filharmonie, jsem Mou vlast nedirigoval. Přirozeně jsem tento cyklus mockrát slyšel, ale nikdy jsem si nepoložil otázku, jak jej interpretovat. Stanete-li se ale šéfdirigentem České filharmonie, nemůžete toto určující dílo české hudební literatury ignorovat. Takže jsem jej okamžitě začal zařazovat do svého programu, kdekoli to bylo možné. A pracoval jsem na něm hezky dlouho, protože jsem chtěl, aby se stal skutečně i „mým“ cyklem symfonických básní. Hráči České filharmonie s touto hudbou pochopitelně vyrůstají takřka od kolébky, takže když jsme si Mou vlast konečně zahráli společně, byl to emotivní, nesmírně zajímavý a obohacující moment. Od té doby s Mou vlastí žijeme, společně ji uvádíme, nahráli jsme ji… Až bych řekl, že naše společná interpretace je dnes jakýmsi „mixem“ pojetí České filharmonie a Semjona Byčkova. Pokud pracujete na hudbě společně, to je přesně ta správná cesta. Uvedení na Pražském jaru pro mě bude opět velmi, velmi emotivní. 

Co vůbec soudíte o Bedřichu Smetanovi, jak vnímáte jeho hudbu ve světovém kontextu?

Bedřicha Smetanu považuji za génia. Obzvláště si to myslím od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že čtyři z šesti částí Mé vlasti zkomponoval zcela hluchý. Občas se přistihnu, že se to pokouším představit: Jak se asi musel cítit, když neslyšel hudbu, kterou sám napsal? Vždyť notový záznam ožívá až s hudebníky. Dojímá mě, že to Smetana nemohl zažít. A je pro mě naprostou záhadou celý jeho tvůrčí proces. Odkud se braly všechny jeho hudební nápady a jak to, že je byl schopen vyjádřit? Tohle nelze jen tak vysvětlit. Musíme si také uvědomit historický kontext. Československo vzniklo až mnoho let po Smetanově smrti, ale on – stejně jako jeho současníci – snil celý život o národní nezávislosti, o sebeurčení. A to je přesně to, co kromě jeho talentu dělá z Mé vlasti skutečně výjimečnou výpověď.   

Nemůže ale tato veskrze národní výpověď být pro muzikanta, který v této zemi nevyrostl, do jisté míry problém? Co vám pomáhá při interpretaci? 

V porovnání s někým, jako byl Rafael Kubelík, který se v této zemi narodil a měl Smetanovu hudbu spojenou s obrazy, ve kterých vyrůstal, jsem samozřejmě trochu jinde. Ale my všichni, kteří jsme citliví k hudbě, máme někde hluboko uvnitř své vlastní vize, které s každou skladbou ožívají. A mohou to být velmi silné obrazy. Například Vyšehrad. Od chvíle, kdy jsem poprvé spatřil tu skálu, ten chrám, mám je před očima. Jinými slovy – vnímám význam, který má toto téma pro český národ, a dovedu si tyto pocity projektovat i do svého vlastního pojetí Mé vlasti.  

Máte ve Smetanově symfonickém cyklu nějakou zvláště oblíbenou část?

Pokaždé, když se k němu vrátím, je pro mě nový, což by se mohlo zdát být trochu zvláštní. Skvělá hudba je přece stále stejná – taková, jak ji vymysleli a jak nám ji předali tvůrci. Ten, kdo se mění, jsme my, jak kráčíme životem. A jak se měníme, mění se i naše vnímání hudby. Dnes na mě Má vlast působí jinak, než působila před rokem, je jiná, než jaká mě zasáhne zítra, pozítří. To znamená, že v tomto cyklu symfonických básní nemám žádné „favority“, žádnou část nemiluji více než jinou. Jsou propojeny, to si přál a tak to napsal autor. Takže se dnes jednoduše těším, až se s touto hudbou opět potkám. Vlastně jí budu už žít, než se tak stane, až se to stane, a dokonce i poté, co se tak stane.  

Druhým vrcholným dílem, které na Pražském jaru uvedete, bude Mahlerova Symfonie tisíců. Jednou jste řekl, že objevovat Mahlerovu hudbu je jako objevovat samotný život. 

Pro Mahlera bylo snem či úkolem rozkrývat v každém aspektu své práce svět kolem nás, život. Když se na jeho dílo podíváte od úplných začátků, byl to člověk, který sám sebe zaměstnával základními otázkami, jimž je vystavena každá lidská bytost: Jak člověk přichází na svět? A jak jej opouští. 

Pražské jaro

Vídeňský šarm pod českou taktovkou. Tomáš Netopil a Petr Popelka uvedou nejen velikány klasicismu

25. 4. 2025 ▪ 7 min. čtení

Mahlerova Symfonie tisíců je výjimečná rozsahem a obsazením velkého symfonického orchestru, tří sborů, osmi sólistů. 

Je pravda, že když uvažujete o této symfonii, myslíte nejdříve na její obrovskou sílu a na enormní „lidské zdroje“, které Mahler potřeboval. To ale není to nejdůležitější. Pro mě je to dílo plné radosti, nikoliv ovšem ve smyslu veselit se. Je to oslava života, oslava lidstva, oslava Boha. A opět je třeba si uvědomit historický kontext. Gustav Mahler skladbu věnoval své ženě Almě a my dnes víme proč. Prožívali složitou etapu ve svém vztahu. Pak také Mahler tuto symfonii dedikoval německému národu, což je udivující. Proč to on, který se narodil v Čechách, udělal? Myslím, že své věnování nesměřoval tehdy k německému národu jako takovému, ale ke společenství lidí, jako byli Goethe, Schiller nebo Beethoven. Mimochodem – poslední roky často přemýšlím o Beethovenově Ódě na radost a kladu si otázku, jak se z ní můžeme stále radovat, když vidíme, co se děje ve světě, když takřka v přímém přenosu sledujeme válku na Ukrajině? Našel jsem sám pro sebe odpověď. Radujeme se z té nádherné hudby právě kvůli tomu, co se děje. Óda na radost je snem, který tu s námi stále zůstává. A stejně tak sní o lepším světě Mahlerova Symfonie tisíců. 

Foto: Marco Borggreve

Co je při uvádění tohoto impozantního díla pro dirigenta nejtěžší? 

Řídíte masu lidí, kteří vás mohou zpomalovat či vám zabraňovat dosáhnout tempa, rychlosti a energie, které potřebujete. To je první úskalí. Dalším je bezesporu srozumitelnost. Například celá první část symfonie je vystavěna téměř jako Bachovo moteto: mnohočetné hlasy jsou vedeny ve složitém kontrapunktu, ve kterém je velmi těžké udržet text i hudbu srozumitelnými. Také musíte věnovat velkou pozornost architektuře skladby, jejím vrcholům, propadům a kontrastům, které jí dávají dynamiku a charakter. 

Máte nějakou osvědčenou metodu, jak to všechno zvládnout?

Zkoušky a zase zkoušky. Při studiu tohoto typu skladby jde o pozvolný proces budování jednotlivých vrstev. Začínám individuálními zkouškami se sólisty za doprovodu klavíru. Pak přijdou zkoušky se sbory – rovněž s klavírem, pak samostatně zkouší orchestr. A když se dáme konečně všichni dohromady, pracujeme na frázování a výrazu. Mahler byl naštěstí nejen skladatel, ale také dirigent, takže připravil něco, čemu já osobně říkám „cestovní mapa“. Partitura je přímo zasypána pokyny, praktickými poznámkami, které jsou ohromně nápomocné. 

Na Pražském jaru uvedete výjimečné skladby. Jsou nesrovnatelné, anebo v nich lze objevit přece jen nějakou podobnost?

Obě jsou to výjimečná, mistrovská díla. Má vlast každoročně a zaslouženě otevírá Pražské jaro, ale nikdy to není rutina, ať ji hraje kdokoliv. A když se vám – jako mně – poštěstí, že ještě uvedete na závěr festivalu Symfonii tisíců, srovnání se prostě nabízí.

Česká filharmonie & Semjon Byčkov

Bedřich Smetana: Má vlast, Obecní dům, 12. a 13. května

Gustav Mahler: Symfonie č. 8, Obecní dům, 2. a 3. června