Kdyby Cartellieri nezemřel tak mladý, mohl hudební vývoj vypadat úplně jinak

Cembalista a dirigent Aapo Häkkinen patří k nejvýraznějším postavám evropské scény staré hudby. Jako umělecký ředitel Helsinského barokního orchestru (Helsinki Baroque Orchestra) s neúnavným zápalem objevuje zapomenuté skvosty hudební historie a přes dvacet let formuje jedinečný umělecký profil tohoto ansámblu. Na Pražské jaro přiváží mimo jiné novodobou premiéru oratoria skladatele Antonia Casimira Cartellieriho.

Proč podle vás zažívá barokní hudba v naší době takový boom?

Nemyslím si, že jde o úplně nový fenomén. Už romantici nacházeli v Johannu Sebastianu Bachovi živý zdroj inspirace. Třeba Robert Schumann si denně přehrával Bachovu hudbu a rovněž Brahms sbíral vše, co bylo od Bacha k dispozici. V německém romantismu se barokní hudba chápala ne jako muzeální artefakt, ale jako živá součást kontinuity hudebního života. Po druhé světové válce pak přišla vlna hledání „pravosti“, kdy hudebníci znovu objevovali střevové struny, staré ladění a způsob hry. Tehdy se zrodilo hnutí historicky poučené interpretace. A dnes je to, co kdysi působilo jako dobrodružství, samozřejmostí: hrajeme na dobové nástroje, snažíme se chápat dobový kontext. Revoluce už není potřeba, spíše stojíme před obrovským bohatstvím hudby posledních pěti století. Nikdo nemůže obsáhnout všechno, a proto vznikají soubory, které se specializují na konkrétní období, nebo dokonce na konkrétního skladatele, a přinášejí odlišné pohledy. Myslím, že síla je právě v této rozmanitosti.

Na webu Helsinského barokního orchestru, jehož jste dlouholetým šéfdirigentem, se píše, že kromě zapomenutých děl nabízíte i nové, někdy až provokativní pohledy na známé skladby. Co si pod tím můžeme představit?

Provokace sama o sobě není naším cílem, ale pokud cítíme, že neobvyklý přístup má smysl a oporu v hudbě, nebojíme se ho. U skladeb, které patří do „standardního repertoáru“, vnímám jen jeden způsob, jak je znovu hrát: přistoupit k nim tak, jako by šlo o světovou premiéru. Jako by byl inkoust na partituře ještě vlhký. A než se do takových skladeb pustím, musím mít ještě pádný důvod, proč je znovu uvést. Oproti tomu hudba neznámá nebo dlouho zapomenutá ten důvod obsahuje sama v sobě. To, že jsme ansámbl dobových nástrojů, není jen otázkou zvuku, ale především respektu k hudbě. Naším úkolem je sloužit dílu: dělat si poctivě „domácí úkoly“, znát kontext a pak nabídnout interpretaci, která je věrná i živá zároveň.

Většina lidí má Finsko spojené zejména s heavy metalem. Jak velká je tam barokní scéna a těší se stará hudba oblibě mezi interprety i publikem?

Na finské poměry je to scéna poměrně živá, zejména ve velkých městech na jihu. V Helsinkách máme operní dům, filharmonii, rozhlasový orchestr – a také náš barokní ansámbl, který si tu našel své pevné místo. Publikum je vstřícné, samozřejmě záleží na programu, ale obecně můžeme být spokojeni s tím, jak se věci vyvíjejí. Helsinský barokní orchestr existuje již téměř třicet let a přirozeně se rozvíjí nejen díky rostoucí poptávce ze strany festivalů, koncertních sálů a našeho domácího publika, ale také díky podpoře státu, města a soukromých dárců. Komorní scéna jako taková u nás není až tak rozšířená, ale máme vynikající festivaly komorní hudby, které ji drží na velmi dobré úrovni. Celkově jsem s hudebním životem ve Finsku velmi spokojen. 

ROZHOVOR

Nadchl ho jedinečný Kryštof Harant a boduje s ním ve světě. I se starší hudbou musíte myslet na 21. století, říká Vojtěch Semerád

11. 7. 2025 ▪ 13 min. čtení

Která díla a skladatelé si dnes podle vás zaslouží znovuobjevení?

Abych mohl odpovědět na tuto otázku, musel bych dát dohromady opravdu dlouhý seznam a stejně by byl neúplný, protože by neobsahoval skladatele, o nichž jsem ještě neslyšel. Klasicismus a raný romantismus nabízí nesmírné množství hudby, především z německy mluvících zemí Evropy, tedy včetně českých zemí, a v archivech stále leží mnoho neobjevených skladeb. Mezi autory, které bych rád zmínil a jejichž díla zůstávají opomíjena, jsou například Mozartův současník Pavel Vranický nebo vynikající a plodný skladatel Leopold Koželuh. A samozřejmě Cartellieri, kterého přivážíme na Pražské jaro.

Pojďme si ho tedy představit.

V novodobé premiéře uvedeme jeho oratorium La Purificazione di Maria Vergine, které je oslavou mariánského kultu. Děj je spíše abstraktní, vypráví příběh o Marii a Josefovi, kteří poprvé přivádí Ježíše do chrámu. Cartellieri byl druhým kapelníkem orchestru knížete Josefa Františka Maxmiliána z Lobkovic, významně se tedy podílel na hudebním životě v sídlech Lobkoviců v Roudnici nad Labem a na zámku Jezeří. Dochovaly se rovněž zmínky o Cartellieriho spolupráci s Beethovenem. Byl Beethovenův vrstevník a konkurent, bohužel zemřel velmi mladý, v necelých pětatřiceti letech. Kdyby žil déle, vypadal by možná hudební vývoj v Evropě zcela jinak. Jeho talent pro vokální tvorbu byl mimořádný, což dokládá i toto oratorium, které nese výrazné operní rysy.

Druhou skladbou, kterou uvedete na Pražském jaru, je Stabat Mater Jakuba Jana Ryby.

Helsinki Baroque Orchestra

Foto: Aira Lehtipuu

Stejně jako publikum u vás i já Rybu znám hlavně díky České mši vánoční. Jeho kantáta Stabat Mater zůstává prakticky neznámá, přestože dokonce existuje její nahrávka. Do našeho festivalového programu však zapadá přirozeně. Jak Ryba, tak Cartellieri patří do stejné doby i kulturního okruhu, ač je jejich hudební řeč odlišná: Ryba působí lyricky, osobně a zpěvně, jeho orchestr má měkčí, romantizující zvuk. Cartellieri naopak často staví do popředí dechové nástroje a píše pro ně náročné sólové party. Ačkoli byl Ryba spíše skromný kantor než evropský světoběžník jako Cartellieri, znal soudobé vlivy a dokázal z nich vytvořit zcela svébytný hudební jazyk.

Francie má svou Vánoční kantátu od Arthura Honeggera, Německo oratorium od Bacha a my zase Rybovu Českou mši vánoční. Má i Finsko nějaké výrazné vánoční dílo?

V podstatě nemá, což je trochu škoda. Jean Sibelius a jeho předchůdci sice nějaké skladby zanechali, ty se ale nikdy nestaly tak populární, jako zmíněná díla v jiných zemích. Finská hudební scéna nabízí mnoho krásných písní a sborových děl, zejména pro mužské sbory, což je určitým specifikem. Tradiční vánoční klasické koncerty tedy staví na populárních skladbách, na Sibeliovi a dalších autorech, ale vše spíše v menším, intimnějším měřítku.

S hudbou jste začal už v dětství v katedrálním sboru. Kdy jste se rozhodl, že se jí budete věnovat naplno jako dirigent?

Od dětství jsem se kromě zpěvu věnoval i hře na klavír. Když jsem pak ale ve čtrnácti objevil cembalo, okamžitě se stalo mojí hlavní vášní a definovalo směr mé kariéry. Ve dvaceti jsem se začal věnovat výhradně barokní hudbě a hrát s různými soubory a vzhledem k tomu, že v barokním orchestru je cembalista často zároveň i dirigent, další krok byl logický. Tímto způsobem jsem postupně našel svůj vlastní přístup k vedení souboru. A pak přišla nabídka z Helsinského barokního orchestru a naše spolupráce trvá už přes dvacet let.