Byl bych šťastný, kdyby se mi Má vlast jednou povedla stejně jako Talichovi

V květnu 2026 bude zahajovat Pražské jaro se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. V roce, kdy si SOČR připomene 100 let od svého založení, tak uzavře působení na pozici jeho šéfdirigenta a uměleckého ředitele. V nové sezoně jej čeká mimo jiné návrat k Chicagským symfonikům, dvě velká evropská turné s Vídeňskými symfoniky, debut s Berlínskými filharmoniky a také s Orchestra dell'Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě. 

Za pět let dokázal Petr Popelka to, na čem jiní dirigenti pracují dekády: dostat se do absolutní světové špičky. Co pro něj dirigování znamená? Proč miluje nahrávku Mé vlasti dirigovanou Václavem Talichem? A jakou lekci by dal světovým politickým lídrům?

Leonard Bernstein kdysi řekl, že dirigování je jako milovat se v jednu chvíli se stovkou lidí.

Tenhle citát znám, ale rozhodně ho nesdílím. Pro mě je dirigování především velká zodpovědnost: vůči hudbě, autorovi, orchestru a také vůči publiku, jemuž musíte dát takovou verzi díla, které všichni věří – dirigent, sólista i orchestr. Takže byť do skladby vkládáte i ohromné množství citů a kus srdce, je mnoho momentů, kdy se musíte opravdu pekelně soustředit.

Od loňského roku jste šéfdirigentem Vídeňských symfoniků. Změnila nebo ovlivnila vás nějak Vídeň, respektive vaši práci?

To ani ne. Ale vždycky si tam uvědomím, že neznám druhé město na světě, kde by byla hudba tak vysoko na společenském žebříčku. Vídeň hudbou žije, ať už v pozitivním, tak v negativním slova smyslu, protože samozřejmě nikde jinde v muzikantském světě nekoluje tolik drbů a klepů jako právě tam! Ty už ale existovaly za Mozarta, Beethovena a staly se zkrátka místním koloritem, stejně jako hudební znalosti. Philippe Herreweghe vypráví krásnou historku, jak jel ve Vídni na koncert a svěřil se taxikáři, že bude dirigovat. „Jo? A co budete dirigovat?“ zeptal se taxikář. „Brucknerovu Sedmou,“ povídá Herreweghe. A taxikář na to: „Haasovu, nebo Novakowu verzi?“ Existují totiž dvě vydání, což ale normální smrtelník většinou neví. Od té doby Herreweghe všude vypráví, že tohle se může stát jenom ve Vídni.

O vás také kolují nějaké klepy?

Myslím, že určitě. Ale nechci je znát! 

V loňském roce vyšel u Supraphonu váš velmi úspěšný smetanovský komplet, na kterém jste se SOČR pracovali dva roky. Proměnila intenzivní práce váš pohled na hudbu Bedřicha Smetany?

Součástí té nahrávky jsou také tři Smetanovy rané, takzvané Švédské symfonické básně, které jsem předtím vůbec neznal. Jednou jsem slyšel Hakona Jarla. Dirigoval jej Ondřej Kukal, který je mimochodem Smetanovi nesmírně podobný. Když jsem se pak do těchto symfonických básní pustil sám, na mnoha místech mě nadchly, na mnoha zklamaly, ale co je důležité: pochopil jsem, jakým procesem skladatel Smetana musel projít – jak se jeho dílo vyvíjelo od rané tvorby až k Mé vlasti. Což mě zase jen utvrdilo v názoru, že není velkého umění bez neskutečného množství práce. Uvědomíte si to i u Antonína Dvořáka. Třeba První symfonie a Novosvětská. Je takřka neuvěřitelné, že je napsal jeden a tentýž člověk. Stejně tak když se podívám na Valdštýnův tábor nebo Richarda III. a vím, že je složil skladatel, který o dvacet let později napsal Mou vlast, je neuvěřitelné, kolik za tím stojí práce. Naplňuje mě to obrovským respektem a o to víc mě těší, že jsme Smetanovu hudbu se SOČR zaznamenali. 

PRAŽSKÉ JARO

Klavírní festival Rudolfa Firkušného a hudba z obou stran železné opony

7. 11. 2025 ▪ 5 min. čtení

Vzpomínám si na krásný dokument z devadesátých let, ve kterém Rafael Kubelík popisuje orchestru jedno místo z Šárky: „Tady jsou ty holky schované za stromy a pod nohama jim křupe jehličí.“ Honí se vám při dirigování Mé vlasti hlavou podobné, až filmové obrázky?

Určitě, obzvlášť v Šárce. Popisuje děj, je to téměř divadelní či filmová hudba. Je v ní také pár míst, u nichž by mě vlastně velmi zajímalo, jak je Smetana myslel. 

Například?

Kupříkladu když přijde scéna toho veselí „ta tyta tyta tyta tadadada…“, které pak postupně odumírá, všichni jdou spát, to je jasné, a pak přijde tónina D dur, do které zabručí hluboký fagot.

To je zvuk toho nešťastného rohu?

Právě že ještě ne. Ale fagot dvakrát zabručí hluboké „c“ proti harmonii. Nevím, je to chrápání nějakého vojáka? Tak trochu to na mě působí. Roh přijde až potom. To je také úžasné místo, kdy první horna zahraje „papá“ a za chvíli jí odpoví to samé třetí a čtvrtá horna z dálky jako ozvěna, jako signál od ostatních děvčat: „Slyšíme tě a jdeme.“ Nejsilnějším místem je ale pro mě klarinetové sólo, které přichází právě před těmi Kubelíkovými „jehličkami“. V klarinetu zazní známá úvodní melodie z Šárky, ten její vztek, ale v úplně jiné náladě, tichounce, bolestně. A já úplně vidím Ctirada, jak spí, nad ním stojí Šárka a je to přesně ta vteřina předtím, než se člověk dopustí vraždy. Jako by se zastavil čas. Vždycky když tohle místo přijde nebo když na něj i jen pomyslím, zamrazí mě. Smetana to vymyslel naprosto geniálně: úvodní motiv hněvu vložil tichounce do klarinetu. Jakmile klarinetové sólo skončí, hudba se opět rozběhne, „holky“ přiběhnou a je to.

Netajíte se tím, že máte rád Talichovu nahrávku Mé vlasti, která vznikla v červnu roku 1939, bezprostředně po okupaci Československa. Dovedete si představit, že byste takový moment sám zažil?

Doufám, že něco takového už nikdo nikdy nezažijeme. Opravdu v to doufám! Byl bych ovšem šťastný, kdyby se mi Má vlast jednou povedla tak jako tehdy Talichovi. Myslím s takovým nábojem. Ale čtyřicet padesát procent udělala s jistotou doba.

Což mě přivádí na otázku, zda Má vlast v jistém smyslu není nacionalistickou skladbou?

Já si myslím, že nikoliv. Je v ní opravdová, upřímná Smetanova láska k české zemi a české kultuře, v tom je Má vlast úžasná. Není v ní nic expanzivního nebo zveličeného. Jde o velmi upřímné dílo. 

Pražské jaro budete zahajovat se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Čím se liší od dalších českých orchestrů?

Svou provázaností s rozhlasovým médiem. Už když jsem v něm před mnoha lety jako osmnáctiletý kontrabasista krátce působil, bylo neuvěřitelné, kolik jsme jen za ten půlrok natočili skladeb. U příležitosti 100 let od založení SOČR se někdo snažil dohledat celkovou bilanci, a nedá se to spočítat. V tom nemá SOČR srovnání s žádným jiným orchestrem u nás. Samozřejmě že většina autorů pouze „leží“ v rozhlasovém archivu a koncertně se nehrají: skladatelé jako třeba Jan Kapr, Jaroslav Doubrava, Jaroslav Řídký… Anebo Jindřich Feld, u kterého si letos připomínáme 100 let od narození a SOČR byl jediným pražským orchestrem, který zařadil jeho skladbu do sezony. Touhle nesmírně bohatou nahrávací činností udělal tento orchestr české hudbě obrovskou službu a v dobrém slova smyslu jej to také umělecky poznamenalo. Tím je naprosto jedinečný. 

Žijeme ve zjitřené době, a tak mě napadlo, kam byste do orchestru posadil aktuální světové lídry, aby dostali lekci spolupráce a souhry? 

No, to je tedy otázka. Nechal bych je dělat kustody, tedy technický personál orchestru, který je zodpovědný za správné rozestavení hráčů na pódiu a za přípravu hudebních nástrojů. Myslím to tak, že lidé, kteří rozhodují o našich osudech, nebo vůbec lidé obecně, by si měli uvědomit, jak důležité je dělat věci společně a jak zásadní je, aby každý svou práci dělal dobře. Tak, aby na ni mohli navázat ostatní. Pokud chceme tenhle svět zachránit, musíme spolupracovat a podporovat jeden druhého.