„Vždy pociťuji vášeň,“ říká Barbara Hannigan. V Praze osedlá velmi divokého koně

Dirigentky jsou v historii klasické hudby spíše raritou. Jaké štěstí, že jim moderní doba doširoka otevřela svou náruč a přivedla více žen na dirigentský stupínek. Jednou z těch, které dokázaly posunout tuto profesi ještě o krok dál, je rezidenční umělkyně Pražského jara 2026 Barbara Hannigan. Ve svých performancích ve stejnou chvíli propojuje dirigování, zpěv a hereckou akci.

Při svém prvním vystoupení na Pražském jaru dostává výjimečnou příležitost ukázat šíři svého talentu, byť to pro ni bude i velmi vyčerpávající. Do svých programů zařadila totiž technicky i výrazově mimořádně náročné skladby. Co jí dává sílu? „Nedokážu vyjádřit slovy, proč zpívám nebo diriguji,“ říká. „Prostě to dělám a vždy pociťuji vášeň.“

Dělám, co je zapotřebí

Dnes čtyřiapadesátiletá umělkyně zpívala jako dítě ve sboru a bavil ji pop. Oficiálně začala studovat hudbu v sedmnácti letech na Torontské univerzitě, postgraduální studia dokončila na Královské konzervatoři v Haagu v roce 1996. Když se o patnáct let později rozhodla vzít poprvé do ruky dirigentskou taktovku, byla již velmi dobře etablovanou operní a koncertní pěvkyní, která se specializovala především na uvádění soudobých děl. Video, na kterém společně s Londýnskými symfoniky a sirem Simonem Rattlem interpretuje Ligetiho Mysteries of the Macabre ve stylu kabaretu, dodnes platí za virální senzaci. Perfektně také vystihuje její přístup k repertoáru a principy, jež postupně rozvíjí. Připomeňme například projekt La Voix humaine, ve kterém propojila zpěv a dirigování. „Ráda kombinuji, ale vím, že to funguje jen u určitých děl,“ říká. „Jsem velice opatrná, než udělám takové rozhodnutí. Vždy pro to musím mít dramaturgický důvod.“

Koncertní kalendář jí dnes plní zejména komorní recitály a dirigování. Hannigan je hlavní hostující dirigentkou Göteborského symfonického orchestru a Lausanne Chamber Orchestra, zastává také pozici umělecké partnerky Londýnského symfonického orchestru. V letošní sezoně debutuje mimo jiné s Newyorskými filharmoniky a od sezony 2026/2027 převezme místo šéfdirigentky a umělecké ředitelky Islandského symfonického orchestru. 

Její neobvyklý, smělý přístup k repertoáru boří všechny představy o ženách v klasické hudbě. „Nepřemýšlím nad tím, co mohu či nemohu, protože jsem žena, nebo protože mám takové a takové zkušenosti,“ říká. „Dělám, co je zapotřebí, abych dosáhla výsledků, kterých dosáhnout potřebuji.“ O úspěchu jejího přístupu vypovídá dlouhý seznam ocenění, která získala během své umělecké kariéry, včetně Grammy Award 2018 za album Crazy Girl Crazy, Gramophone Award 2022 v kategorii Umělec roku nebo titulu Umělec roku Musical America 2025. 

Začátek románu

Svou rezidenci na Pražském jaru otevře programem, který ona sama nazývá „duchovním“. V úvodu recitálu s francouzským klavíristou Bertrandem Chamayou zazní Zpěvy země a nebe Oliviera Messiaena, šestidílný cyklus inspirovaný narozením autorova syna.

PRAŽSKÉ JARO

Byl bych šťastný, kdyby se mi Má vlast jednou povedla stejně jako Talichovi

7. 11. 2025 ▪ 7 min. čtení

Hannigan a Chamayou natočili v loňském roce z Messiaenových vokálních skladeb celé album a absolvovali s ním i turné po USA, kde byli oslavováni pro „závan mysticismu“ a „intenzitu prožitku“, jež vložili do svých vystoupení. Chamayou, který se na Pražském jaru poprvé představil v roce 2022 s orchestrem Les Siècles, ještě prohloubí tajemnou atmosféru večera dvěma sólovými skladbami Alexandra Skrjabina, z nichž slavnější Vers la flamme předpovídá ve svém závěru konec světa.

Poté se Hannigan vrátí, aby uvedla vrcholné dílo celého programu, českou premiéru cyklu Jumalattaret amerického skladatele a zároveň progresivního jazzového interpreta Johna Zorna. Ten ve skladbě originálním způsobem zpracovává fragmenty z finského národního eposu Kalevala, přičemž hlasový rozsah a technická vybavenost, které vyžaduje, jsou tak extrémní, že sama Hannigan popisuje nastudování tohoto cyklu jako „zkušenost, která jí změnila život“. „Bylo to jako zkrotit a osedlat divokého koně.“ 

V objetí smyčců

Při svém druhém koncertu na Pražském jaru vystoupí s Belcea Quartet. Bude to festivalový debut tohoto proslulého smyčcového kvarteta, které se představí jak samostatně ve skladbách Wolfganga Amadea Mozarta a Antona Weberna, tak společně s Barbarou Hannigan, kterou doprovodí v dílech Paula Hindemitha a Arnolda Schönberga. 

Obzvláště zajímavý kontrast nabídne první část. Webernův cyklus hudebních miniatur s názvem Pět kusů zkoumá zvuk pomocí celé škály nekonvenčních technik, například hraním na struny nikoliv žíněmi, ale dřevěnou částí smyčce. Neobvyklé harmonie uslyšíme pak i v úvodu Mozartova „Disonantního“ kvartetu. Premiéra v roce 1785 byla drobným pozdvižením, dnes je dílo vnímáno jako jedna z klíčových skladeb tohoto žánru.

Hindemithův cyklus Melancholie, který Hannigan zařadila do druhé části programu, patří k jejím nejoblíbenějším skladbám, bohužel zřídkakdy uváděným. Ona sama jej však popisuje jako klenot. Spojí jej se Smyčcovým kvartetem č. 2 Arnolda Schönberga, který nás, jak sama říká, „jemně jako chladivý, konejšivý mimozemský vánek odvede od všeho, co jsme znali a milovali, včetně harmonie“. 

Pódium jako jeviště světa

Dva závěrečné koncerty dovolí Barbaře Hannigan zařadit Českou filharmonii do dlouhého seznamu orchestrů, které kdy dirigovala. Působivou ouverturou jejich prvního společného vystoupení budou Metamorfózy pro 23 sólových smyčců Richarda Strausse, epitaf německé kultury zdevastované druhou světovou válkou, v němž je v závěru citován Smuteční pochod z Beethovenovy Eroiky. 

Druhá polovina koncertu nabídne českou premiéru netradičně zpracované opery La Voix humaine Francise Poulenca podle hry Jeana Cocteaua, při níž Hannigan bude za dirigentku, pěvkyni i herečku. Ztvárňuje jedinou postavu v opeře, ženu nazvanou Elle, která naposledy telefonuje svému neviditelnému milenci. Psychicky vyhrocené stavy hlavní hrdinky zesilují detailní živé záběry Hannigan, které se promítají na velkou obrazovku za orchestrem. Inscenace sklidila nadšené ohlasy po celém světě. „Její fyzické nasazení je absolutní. Hraje, prožívá a žije hudbu stejně jako svou roli,“ popsal její výkon francouzský časopis Télérama.

Závěr její festivalové rezidence svede dohromady čtyři zcela nesourodé skladatele, a diváky tak čeká jeden velký, dobrodružný hudební výlet. Skladba The Unanswered Question nabídne krátké seznámení s hudbou amerického skladatele Charlese Ivese. Naprostým náladovým odskokem od tohoto opusu, jenž se zabývá „věčnou otázkou existence“, bude Haydnova zpěvná Symfonie „Na odchodnou“. Poslední neobvyklou kombinací bude Schönbergova Zjasněná noc, inspirovaná stejnojmennou básní Richarda Dehmela, a suita z muzikálu Girl Crazy George Gershwina, ve které zazní slavné písně I Got Rhythm a Embraceable You. „Někomu se může zdát toto spojení divné, ale v tomto případě zde před námi stojí dva skvělí skladatelé, kteří si pohrávají s bohatostí harmonií a emocí romantické lásky,“ vysvětluje Hannigan. 

Čtyři rezidenční koncerty Barbary Hannigan slibují celou škálu výrazů – od temné beznaděje až po povznesení ducha. Příslib nezapomenutelného festivalového debutu.