Má spisovatel právo zastřelit Margaret Thatcherovou, ptá se prozaička Hilary Mantelová

Mnohem víc než jen "skandální" povídku o zavraždění někdejší britské premiérky nabízí nyní v češtině vydaná kniha prozaičky Hilary Mantelové. Autorka úspěšných historických románů přichází v povídkové sbírce nazvané Zavraždění Margaret Thatcherové spíš s příběhy obyčejných lidí v neobyčejných situacích, které adekvátně napsala neobyčejně vytříbeným stylem.

Mantelová odkrývá existenciální nespokojenost hrdinů různého věku i pohlaví. Není přímočarou vypravěčkou. Koberce vět, které rozbaluje, evokují střípky situací, ale odkud a kam vedou, to už si musí každý čtenář dotvořit ve své fantazii.

Třeba když Mantelová píše o dvou dospívajících sestrách, které objevují vlastní tělesnost, ale jedna z nich z neznámých důvodů pořád hubne. Jenže pozor: "Srdce nevaruje, to rovnou selže."

Tíživý pocit po maturitě, kdy člověk neví, kam má směřovat, a doma se to sype: matka je posedlá čistotou a její manželství pošpiní milenka. Je život jako objednávka u číšníka? A dostaneme to, co si objednáme?

Krize středního věku, manželka posedlá sprejem proti vosám a mytím skleniček, přestože jste ještě nedopili. Nejrychlejším způsobem, jak se uvolnit, bývá voňavá milenka. Nevěra málem eskaluje na večírku: muž milence poručí bleskurychle se ukrýt do lednice. Ale bude to na záchranu manželství stačit?

Jiná žena, která s manželem žije v Saúdské Arábii, vede nedobrovolné přátelství s Pákistáncem Mohamedem. Nesnesitelné vedro, ticho a samota, po zemi neustále šmejdí švábi a křeslo levituje − život nahlížený nakřivo.

Manželé, kteří se rozhodli odjet na zimní dovolenou, prožijí nepříjemné okamžiky během cesty taxíkem do cílové destinace. Od pobytu očekávají uhlazení hran svých konfliktů, sblížení, klid. Ale pár okamžiků v taxíku je nadlouho poznamená jako smrtelná hrozba.

Vyprávění uklízečky Marcelly a její štrapáce s rodinami, u kterých pracuje, je vhledem do hlavy přistěhovalkyně. Ta se potýká s chudobou, předsudky, pocitem zbytečnosti a především stísněnosti v zemi, kde se lidé mají tak dobře, že si opatřují úkryty pro případ nouze.

A jaké to je, když projíždíte městem, zahlédnete ve vlaku svého mrtvého otce a rozhodnete se zbrázdit celou čtvrť, dokud ho nenajdete?

Mantelové trénink dlouholetým psaním historických próz je nejvíce znatelný v titulní povídce o Thatcherové. Noviny Daily Telegraph povídku odmítly otisknout, protože by údajně mohla "urazit jejich čtenáře".

Nakonec vyšla před dvěma lety v Guardianu a načetli ji v prestižním literárním rozhlasovém pořadu BBC. Neobešlo se to bez velké diskuse, co si spisovatelé vlastně smějí dovolit.

Je rok 1983, dobře situovaná žena čeká na příchod instalatéra. Ale zazvoní sniper IRA s opravářskou brašnou na rameni a z okna jejího bytu chce zavraždit nenáviděnou političku. Ta má každou chvíli opustit nemocnici, naproti níž žena bydlí. Na "železnou lady" mají oba stejný názor, takže žena se nepovažuje za zajatkyni a záměr střelce komentuje slovy: "Vždyť to přece není zločin."

Je to nečekané? Ale proč by prozaik měl psát jen poslušně a očekávaně?