Recenze: Kdo vybočuje z davu, špatně skončí, jako by novou deskou varovali Radiohead

Kdo si z koncertu britských Radiohead na pražském Výstavišti pamatuje dlouhé světelné tyče, ty „krápníky“ zavěšené z vršku pódia, z nichž po setmění "pršelo světlo", možná si také vzpomene, jak koncert končil.

Zpěvák Thom Yorke usedl za klávesy – mimochodem kompletně přikryté tibetskou vlajkou – a jako přídavek zazpíval True Love Waits, milostný "evergreen" uctívaný na koncertech tím spíš, že ho kapela nikdy nenatočila. Až teď. Právě vyšlo deváté studiové album Radiohead, jmenuje se A Moon Shaped Pool a vrcholí touto písní.

Za téměř sedm let od pražského koncertu se leccos změnilo. Uplynulo pět let od vydání posledního alba a čtyři od chvíle, kdy Yorke na koncertech uprostřed hitu Karma Police naposledy křičel: "Už jste se v té muzice ztratili?"

Na novém albu se nikdo ztrácet nebude − ani v návalech elektronických zvuků, ani pod vrstvami elektrických kytar, což byly od 90. let hlavní polohy zvuku Radiohead. Deska je nejkomornější a možná nejvíce prokomponovaná, jakou kdy kapela natočila. Vyžaduje soustředěný poslech, už jen pro to šelestění Yorkových rukou na klaviatuře v písni True Love Waits.

Posluchači Radiohead, nutno dodat, patří k těm trpělivějším. Byli u toho, když se pětice mladých Britů začátkem 90. let chopila tří elektrických kytar a částečně navázala na hlučný styl grunge. Prvotní úspěch se přičítal popularitě tehdejších britských "kytarovek", jejichž éru ovšem sofistikovaná a čím dál alternativnější kapela roku 1997 "ukončila" vydáním přelomového alba OK Computer.

To s následnou deskou Kid A patřilo k nejvlivnější hudbě z přelomu tisíciletí − desítky sestav od té doby následovaly Radiohead, to znamená přešly od kytar k elektronickým syntezátorům, od melodických písní k rafinovaným kompozicím. Doteď skladby od Radiohead interpretují jazzový klavírista Brad Mehldau či naposledy skladatel vážné hudby Steve Reich.

Ne každý měl pro ten obrat pochopení – nechvalně proslulý je esej spisovatele Nicka Hornbyho, jenž pravil, že se posluchači desky Kid A musí „podat paranoidní atmosféře přelomu tisíciletí“ a trpělivě luštit úryvky textů, „jinými slovy vám musí být šestnáct“, jak napsal.

Ale posluchači zůstali Radiohead věrní i v poslední dekádě, kdy kapela přesunula důraz z práce s nástroji na práci se zvukem, vytváření beatů a smyčkování tanečních rytmů.

Neměnila se – a nemění ani na nynější desce – jediná věc: originální tenorový hlas Thoma Yorka, jenž s falzetem křehkým jako zvuk smyčcového nástroje zpívá o odcizení, samotářství či izolaci.

Nynější posun je v tom, že Yorke lásku k elektronické hudbě vyznává sólovými nahrávkami a hlavní slovo nad novinkou Radiohead zjevně přenechal kytaristovi Jonnymu Greenwoodovi. Tento absolvent klasické kompozice už v polovině 90. let nadšeně hovořil o moderních skladatelích vážné hudby Olivieru Messiaenovi či Krzysztofu Pendereckém, s nímž od té doby spolupracoval. Dnes Greenwood působí jako rezidenční skladatel orchestru BBC a složil muziku k několika filmům včetně čtyři roky starého Mistra, kterou mu natočilo komorní těleso London Contemporary Orchestra.

To nyní kytarista přivedl také na desku Radiohead a jeho zvuk zakomponoval do více než poloviny z jedenácti nových písní. Čtvery housle, čtyři violy, pět violoncell, třináctičlenný ženský sbor a kontrabas jsou na albu A Moon Shaped Pool takřka všude. Hrají podkresy, celé motivy i drobné repetitivní figury, které se přelévají z levého do pravého kanálu, někdy z písně do písně.

V závěru skladby Glass Eyes nad klavír − chvílemi pouštěný pozpátku − vyšplhá violoncello. V písni Decks Dark, typicky složené z několika rozvitých pasáží, ženský sbor vytváří "operní" kontrapunkt k repetitivnímu zpěvu a klávesám. A změnily se také rytmy: skladba Present Tense stojí na akustické kytaře a rytmu jako ze samby, v taneční Ful Stop se přidává druhý bubeník.

Když Radiohead před týdnem vydali animovaný klip k singlu Burn The Witch, v němž jakýsi úředník navštíví vesnici a občané jej málem upálí, hned se spustila debata, zda jde o narážku na uprchlickou krizi nebo Donalda Trumpa.

S interpretací se u Radiohead musí opatrně. Není to tak dávno, co novinář Chuck Klosterman zveřejnil analýzu toho, jak album Kid A prý na minutu přesně předpovědělo teroristické útoky z 11. září.

Je ovšem fakt, že Radiohead se nadále obrací ke specifickému publiku. "Jsem příšera, jsem nechutnej," zpíval Thom Yorke už v dávném hitu Creep a na následující desce ještě přidal: "Chtěl bych patřit k lidskému pokolení."

Jestli něco, možná se nové písně Radiohead dají přebrat tak, že "svobodně uvažujícím lidem", jak o svých fanoušcích Yorke hovoří, už nehrozí nebezpečí jen ze strany korporací, establishmentu a moderních technologií, o čemž Radiohead vždy zpívali, ale teď také od druhých. Že se ve společnosti "smráká" nad individui, outsidery a "podivíny", a že kdo příliš "vybočuje" z davu, špatně skončí.

O to bylo krásnější, co kapela udělala v neděli v osm večer, kdy nové album vyšlo. Ve stejný okamžik spustila britská BBC "poslechovku pro celý svět" a desku pouštěla píseň po písni, zatímco se z celého světa na Twitteru hromadily reakce. Možná že radost z kolektivního poslechu leckomu vyvážila nedávné kolektivní oplakávání letos zesnulých hudebníků, Davidem Bowiem počínaje a Princem konče.