Pasáže a tišiny Petra Fischera: Setkání s Karlem IV. ve Valdštejnské jízdárně i filmu ČT

Zatímco loňské šestisté výročí upálení mistra Jana Husa přineslo jen několik menších výstav a jednu třídílnou televizní sérii, letošní sedmisté narozeniny císaře Karla IV. spustily proud popularizačních výstav, desítek knih, komiksů a nakonec i jednoho dosti nepovedeného televizního filmu.

Jako by se nám o složitém Husově duchovním světě, v němž se víra pere s morální povinností, nechtělo moc přemýšlet. A naopak: mohutná a vesměs pro české země pozitivní postava císaře Karla zjevně poskytuje nekonečný prostor k sebeidentifikaci s velikánem, který − podle krve napůl Čech − kdysi určoval běh evropských dějin.

Karlova tvář − tak komplexní, vrstevnatá, složitá − v přívalu popularizačních přiblížení ovšem nese převážně pozitivní a heroické rysy, jakkoliv se některé výstavy i filmová zpracování snaží odhalovat i méně kladné charakteristiky jeho vlády, především zesílený mocenský pragmatismus. Ten velmi často připomíná až "bezohlednost vlastního zájmu", jak naznačuje snadnost, s jakou Karel vydává své staré přátele nepřátelům, případně s jakou mění názor, když se to mocensky hodí (třeba když vydává napospas norimberské Židy, kterým těsně předtím slíbil ochranu).

Blízká i vzdálená setkání s Karlem IV.

Karlovo vládnutí je plné takových politických kliček a promyšlené obchodní, ekonomické a svatební diplomacie, což je něco, čím bychom dnes, posedlí potřebou morální politiky, asi příliš nadšeni nebyli. A přece právě tento druh neválečné politické akčnosti, v níž vyšší cíl částečně omlouvá i použité prostředky, přinesl Karlovi IV. a českým zemím největší úspěch. Má-li tedy být Karlova tvář kompletní, je třeba říct i to, že šlo o politika vychytralého, o Karla Lstivého.

Nejvíce tyto souvislosti akcentuje výstava ve Valdštejnské jízdárně v Praze. Snad je to i tím, že expozici nazvanou Císař Karel IV. 1316−2016 vytvářel ředitel Národní galerie Jiří Fajt spolu s německými odborníky, kteří Karlovo působení berou přece jen kritičtěji než česká veřejnost.

Pro ni by mohlo být překvapivé už to, že Praha nebyla zcela výsadním Karlovým působištěm, protože jeho silnou přízeň měl také bavorský Norimberk, kde se narodili a byli pokřtěni Karlovi dva synové Václav a Zikmund. Jen akcenty jako by byly trochu odlišné: Norimberk, místo potřebného hospodářského a finančního vlivu (Karel potřeboval na své vize peníze a ty mu dávali jiní); Praha, Karlův dějinný rozvojový projekt, jeho Sluneční město.

Výstava ve Valdštejnské jízdárně pěkně zachycuje i napětí mezi německými a českými společnostmi té doby. "Dychtil po majetku, územích a lidech, a co získal do svého držení, předával Království českému, nikoliv Říši," připomíná například citát Jacoba Twingera, tehdejšího štrasburského kanovníka a historiografa.

Bezmeznou otcovskou lásku Karla k Pražanům zase relativizuje jiný současník, Konrád z Halberstadtu: "… k pražským měšťanům se choval jako k čeledínům a nadmíru je ponižoval."

Těchto pnutí uvnitř svého veřejného obrazu si byl dobře vědom i sám Karel, který je všechna překonal ve svém životopise a autohagiografii Vita Caroli. "A království prospívalo den ode dne," kreslí pohádkově Karel, "obec dobrých nás milovala, zlí se nás báli a vystříhali se zla. Spravedlnost vládla sdostatek v království…"

Tak velká a intenzivní starost o vlastní veřejný obraz, dnes bychom řekli o mediální sebeprezentaci, je v Karlově době zcela neobvyklá. Je z ní cítit eschatologická starost (tedy starost o věci poslední, o konec a co bude po něm), jako by se Karel IV. bál smrti a chtěl Bohu (a Dějinám) předložit co nejkrásnější obraz svého díla života.

Bylo to zřejmé už od roku 1350, kdy se Karel vážně zranil a na několik měsíců ochrnul. Tehdy mu v rozhovoru s Bohem došlo, že uzdravení bylo darem, za nějž se musí odvděčit uskutečňováním utopie co nejlépe uspořádané a rostoucí Říše, jíž je třeba docílit i imagologicky v písmu a obraze. Výstava Císař Karel IV. je v tomto smyslu především odleskem této eschatologicky laděné utopie, pokusu císaře zanechat na Zemi co nejpozitivnější kulturní stopu.