Fotografka Simonová rozehrává v Galerii Rudolfinum jinou bondovku, sleduje ptáky či pašované zboží

Ani Ikea nemá tak propracovaný systém poliček, šuplíků a košíčků k roztřídění věcí, jako má americká umělkyně Taryn Simonová promyšlené rejstříky a katalogy svých fotografií.

Když například na celním úřadě newyorského letiště JFK v roce 2010 dokumentovala všechno ilegální zboží, které celníci zadrželi během pěti dní, roztřídila následně více než tisícovku snímků na esteticky působivá i logicky přehledná tabla a ke každé sebemenší fotografii doplnila popisný údaj. Jejich účinek je silný a rozporuplný: děsivý jako kriminalistická svodka, komický při pohledu na pašerácké fígle a ohromující svým množstvím.

Jednačtyřicetiletá Newyorčanka, kterou zastupuje stejný galerista jako Damiena Hirsta a jejíž práce patří na trhu s fotografiemi k nejdražším, vystavovala na všech významných místech: v londýnské Tate Modern, v MoMA v New Yorku, Centre Pompidou v Paříži či moskevském Garage Museum.

Nyní se poprvé představuje také českému publiku. Galerie Rudolfinum v Praze uvádí jejích šest většinou velmi obsáhlých a poněkud konspirativních projektů.

Simonová se soustřeďuje na věci, které jsou v každodenním provozu skryté či nepostřehnutelné. Jejich zveřejnění odkrývá mechanismus, manipulaci nebo vedlejší efekty lidského konání. Autorka však svým důsledným lpěním na precizní prezentaci nepopírá, že i ona sleduje své cíle.

Boření iluzí fotoaparátem

Dalších 10
fotografií

První sál má lehce špionážní atmosféru. Může za to James Bond. Skutečný James Bond, americký ornitolog, který ve 30. letech minulého století publikoval knihu o ptactvu Západní Indie.

Jeho jméno si Ian Fleming vypůjčil pro svého literárního agenta 007 a Simonová jej nyní propojuje − aby se kruh uzavřel − se světem bondovek: pouští si čtyřiadvacet snímků s Jamesem Bondem, sama se stylizuje do role ornitologa a vystříhává a katalogizuje každého ptáka, který se do filmů připletl.

Výsledný katalog je plný rozostřených výřezů z pozadí filmů, v nichž lze tušit opeřence. Každý má navíc svůj registrační záznam, který zahrnuje místo, rok a čas, kdy se pták "objevil na scéně".

Kouzlem nezamýšleného je skutečnost, že mezi sběratele děl Taryn Simonové patří i Michael Wilson, který právě na spoluprodukování bondovek zbohatl.

Podle kurátora pražské výstavy Michala Nanoru je bondovský soubor "precizní úvahou o nové přírodě, která se nachází v alternativní realitě". Ale možná je to i malá pobídka k tomu, aby divák nebral výstavu příliš vážně, protože hrozí, že snahy o nalezení poselství skončí absurdně.

Absurdit je v díle Taryn Simonové hodně: mezi celníky zabaveným kontrabandem ze stejnojmenného souboru se leskne série matrjošek s potiskem Mickey Mouse a odůvodněním, že jde o padělek. (Simonová striktně dodržuje úřednické kategorie − padělek, ilegální, nepovolené, zakázané.)

Matrjošky, stejně jako zabavené vodní dýmky, cigarety, pistole nebo znaky na kapotu BMW přitom vypadají jako z reklamního letáku. Naopak mrtvá, do velikosti balíčku polámaná zvířata nebo kazící se potraviny auru "vydesignovaných" ateliérových snímků ruší, ukazují syrovost reality.

Podivné až morbidní jsou některé fotografie ze souboru Americký index skrytého a neznámého z roku 2007, který umělkyni mezinárodně proslavil. Rozměrné fotografie zaujmou tajuplnou estetikou, teprve lakonický popisek však umožňuje naplno pochopit jejich děsivost. Z husté mlhy vystupuje bílá hlavice kryptoprezervační jednotky, ve které čekají na své vzkříšení hluboce zmrazené mrtvoly. Vědecký výstřelek si mohou dovolit jen bohatí zesnulí.

Peníze a rozvinuté lékařství pomáhají také v delikátních případech, jak ukazuje snímek z gynekologické nemocnice. Na operačním křesle spočívá zakrytá dívka. Zákrok, při kterém lékaři obnoví její panenskou blánu, ji nejspíš zachrání před ostudou, která by v tradičně smýšlející rodině měla fatální důsledky.

Autorka fotografovala také lahvičku s živým virem HIV, sklad jaderného odpadu, zkušební exploze ve vojenském prostoru nebo funkcionáře v tajném "Imperiálním úřadu Světových rytířů" (Ku-klux-klan), který vypadá jako vybydlená klubovna, ale odhodlaným chlápkům to na hrozivosti neubírá.

Taryn Simonová o sobě nikdy nemluví jako o fotografce. "Fotografování je jen nepatrná část toho, co dělám," říká umělkyně, která tráví měsíce rešeršováním, cestováním a zjišťováním souvislostí. Kromě fotografií se vyjadřuje rovněž instalacemi nebo videem − několik jich je také v Rudolfinu.

Umělkyně, kterou britský list Guardian označil za Annie Leibovitzovou konceptuálního umění, se navzdory svému věhlasu nedostane úplně všude, kam by chtěla. Na výstavě to dokumentuje výňatek z dopisu, kterým manažeři Disneylandu zamítají její žádost o fotografování zákulisí zábavního parku. Nechtějí prý své návštěvníky připravit o kouzlo iluzí.