Villazón a Kožená si v berlínské opeře dokonale rozumí. Není to sen, ale skutečnost

Tenorista Rolando Villazón se už asi popáté klaní nadšenému publiku a najednou sám sebe chlapácky poplácá po rameni. Má proč, v úterý právě odzpíval a odehrál takřka tříhodinové představení v berlínském Schiller Theatru. Tak dlouho trvá opera Bohuslava Martinů Julietta, která by se ale podle rozsahu rolí měla jmenovat spíš Michel.

Je to on ve Villazónově podání, kdo ani na chvíli neopustí jeviště a táhne celé představení. Michel v sobě nese i nejsilnější ze svých vzpomínek, dívku Juliettu, kterou v Berlíně zpívá Magdalena Kožená. Neodbytných myšlenek má Michel vůbec plnou hlavu. Bohužel s nimi ale přichází do města, kde lidé ztratili paměť.

Nepamatují si, kdo jsou, jak se jmenují, ani co dělali před chvílí. Michel bezradně prochází městem i tajemným lesem, až skončí v úřadu pro sny. Sen o Juliettě ale z komisního zaměstnance stejně nevypáčí. Několikrát se pokusí odjet, ovšem nemůže. Všechno se odehrává v nejzapadlejších zákoutích jeho mysli a sám před sebou neuteče nikdo.

Režisér Claus Guth udělal z opery na rozhraní snu a skutečnosti vynikající emotivní divadlo. Perfektně vedl pěvce do srozumitelně vypointovaných situací. Divadelní směs vážnosti, ironie, nejistoty a komiky namíchal přesně na míru samotnému dílu.

Všichni se pohybují v prostoru obklopeném mozaikou z šedých obdélníků v málo kontrastních odstínech. Občas se některý rozsvítí nebo otevře a vypadne z něj další skrytá vzpomínka. Mechanická kačenka, papoušek a nejčastěji pistole. Myšlenka na sebevraždu se vrací snad ještě častěji než Julietta.

Les nahradilo ve druhém dějství pár listů obří diefenbachie. Režie důsledně upozorňuje, že Michel není na výletě, ale doma. Ve třetím dějství se místnost připomínající neřešitelné šedivé puzzle odsunuje dozadu. Úřední přidělování snů probíhá v magicky nasvícené mlze.

Berlíňanka Julietta

Dalších 10
fotografií

Hra se symboly a podvědomím není zbytečně zdůrazňovaná. Velkou zásluhu na tom má i výtvarník scény Alfred Peter. Kostýmy Evy Desseckerové usadily děj do 30. let minulého století, kdy Martinů Juliettu na námět surrealistického dramatu Georgese Neveuxe složil.

Hrdinský výkon Rolanda Villazóna vzbuzuje obdiv i smutek zároveň. Slavný tenorista zpívá, jako by vyhlásil svému hlasu válku na život a na smrt.

Čtyřiačtyřicetiletý Villazón se nešetřil v hvězdných začátcích své kariéry, kdy si jedinečný hlasový "materiál" nezodpovědně poničil, a nešetří se ani dnes. Snad mu z hlasu zbude aspoň tolik, aby mohl jít k filmu nebo činohře. Je totiž vynikající herec. Stále má ohromné charisma a projevuje cosi z pružné neohrabanosti a zranitelnosti Charlieho Chaplina.

Kariéra nejúspěšnější české pěvkyně současnosti Magdaleny Kožené, která ztvárnila Michelovu utkvělou myšlenku Juliettu, je přesným opakem Villazónovy. Její hlas v začátcích zdaleka tolik neoslňoval, ale Kožená se promyšleně a pomalu vypracovala mezi světovou pěveckou špičku a dlouhodobě se v ní drží. Navíc jí ideálně sedí francouzština a Julietta v jejím podání září tlumeným, podmanivým světlem. Herecky si s Villazónem porozuměla dokonale.

Mnoho středních a malých rolí v opeře Bohuslava Martinů vyžaduje řadu dostatečně charakteristických hlasů. V berlínské Juliettě se jejich obsazení podařilo výborně. Výrazněji se mezi nimi prosadili americký tenorista Richard Croft a rakouský kontratenorista Thomas Lichtenecker. Objevil se i český basista Jan Martiník.

Představení vede šéfdirigent Berlínské státní opery Daniel Barenboim. Orchestr zněl v úterý v krásných, sytých barvách, mohutně a dramaticky. Hudební divadlo díky němu stálo na pevném a propracovaném základu.

Poslední představení Julietty v této sezoně uvádí Berlínská státní opera ještě dnes a příští týden v úterý a v sobotu.