Když internetová televize Netflix umístila před třemi lety na své stránky první řadu seriálu Orange is the New Black, převrátila konvence dominující televizní zábavy. Seriál z prostředí ženské věznice s mírnou ostrahou odsunul mužské postavy na vedlejší kolej a zalidnil prostor za mřížemi plejádou silných hrdinek různé barvy pleti. Jak ale lze poznat už z názvu, mnohem podstatnější roli tu od počátku hrála barva vězeňského mundúru.

Čtvrtá řada seriálu, která je od pátku k vidění na stránkách Netflixu, se dále volně inspiruje skutečnými osudy bílé, dobře situované Američanky Piper Kermanové, která se z lásky přidala na stranu zločinu, drogového kartelu, pro nějž pracovala její přítelkyně. Ale seriál nikdy nesklouzl do laciného žánru "bílá holka z dobré rodiny ve vězení plném drsných vražedkyň".

Naopak ve své nejnovější a dosud nejlepší řadě svádí desítky postav a příběhových linií do drtivého, emočně i eticky zneklidňujícího finále, které bourá veškeré jistoty.

Blonďatá, od pohledu zranitelná Piper se podobně jako v první řadě seriálu snaží získat kredit mezi trestankyněmi, z nichž většina je mnohem drsnější než ona. Chtělo by se říci, že sem zapadají víc, ale právě to je jedno z klišé, která seriál překračuje.

Jenže v nynější řadě seriálu není Piper nováčkem, na rukou má krev a kraluje poněkud zapáchajícímu byznysu: zvrhlíkům prodává na internetu spodní prádlo s "autentickou vůní místních klientek". To z ní však nedělá žádného "kápa" ani centrum pozornosti.

Seriál Orange is the New Black se soustředí přinejmenším na patnáct hlavních postav a s každým dalším dílem diváky víc a víc přesvědčuje, že všechny jsou především lidskými a často velmi vtipnými bytostmi. Mnohé z hrdinek se vyvíjejí, ale nikdy ne způsobem očekávatelným v podobném žánru − nikdo tu nedoroste do "největší drsňačky v lochu".

V Americe seriál rozvířil debaty o vězeňském systému a od třetí řady, kdy byla věznice prodána soukromé firmě, je celospolečenský přesah ještě zjevnější. Nové vedení žaláře zdvojnásobilo počet vězenkyň, nikoli však kapacity, počet pracovních míst či zásoby věcí, které si mohou trestankyně koupit.

Zatímco třetí řada končila euforickou scénou hromadného útěku z vězení, který však vyústil jen do nevinných radovánek v blízkém jezeře, aktuální řada diváky ihned zkraje zavádí do drsného světa s novými strážci a pravidly. V době nedostatku se nejcennějším platidlem na černém trhu za mřížemi stává tampon, což je pouze jeden z příkladů, jak seriál tematizuje pohlaví hrdinek bez stereotypů, ale zároveň bez obav ukázat i věci, o kterých se většinou v televizi nemluví.

Četné retrospektivy neodhalují, jak se hrdinky dostaly za mříže, ale dokreslují, s čím se za nimi musí potýkat. Ovšem platí to rovněž o těch, kteří na ně dohlížejí. Násilník, postarší nešťastný mizogyn, potetovaná lesba, paranoidní bláznivka s tiky horšími než Woody Allen − lidé v oranžových mundúrech i modrých uniformách jsou komplexní, často tragické postavy a drama vrcholí tragédií, za niž je obtížné kohokoli démonizovat.

Vedle obrovského prostoru pro hispánské a černošské herečky otevřel seriál i téma transsexuálů. K tělům všemožných barev i tvarů se v prostorách vězeňských sprch staví s nezvyklou nenuceností, bez studu, ale také bez voyeurství béčkových filmů, které na šmírování krásných vězeňkyň postavily celý žánr.

Především však seriál Orange is the New Black zachytil vnitřní "obsah" těch často nedokonalých těl. Dost možná nejintimnější současné televizní drama, které i ve své nejtemnější řadě nezapomíná na odlehčené tóny, se dopouští jediného hříchu. Nechává diváky v tom nejnapínavějším zase rok čekat.

Související