V nové knize Sylvy Fischerové se jazyk stává hrou, která prostupuje vším

Tak jako byt musí být zabydlen lidmi a jejich příběhy, jinak je jen prázdným prostorem, i jazyk je pouhým konstruktem, který ožívá až v lidech, kteří ho používají a něco jím sdělují. Hrdina novely Sylvy Fischerové Bizom aneb Služba a mise, lingvista Jiří Bizom skrze jazyk žije. A žít skrze jazyk pro něj znamená žít hrou.

O protagonistovi textu a zároveň vypravěči se čtenář mnoho nedozví. Je čerstvým padesátníkem, jeho manželství dle náznaků není šťastné a brzy skončí, má jednu dceru. Vědecký způsob uvažování a množství znalostí v jeho případě nejsou zárukou šťastného života. Opovrhuje všemi možnými recepty na uchopení a naplnění života a vysmívá se těm, kteří se jej nějak uchopit snaží, ovšem sám je v tomto ohledu stejně neobratný. A přesně o to v knize jde − smířit se s vlastní neobratností a nesmyslností svého ubírání tím, že ji pozorujeme u ostatních, přičemž toto pozorování se stává hlavní náplní žití.

Bizom neustále hraje hru − sám se sebou i s ostatními. Hraje se tak, že se vypne rozum, člověk se neřídí tím, "co se má a nemá", prostě pozoruje okolí, dění pouze zaznamenává a spontánně komentuje. Co Bizom hledá, je autenticita se vším, co k ní patří − živost a ryzost lidského chování, ztělesněná v tomto případě především jazykovým vyjadřováním.

Bizom miluje lingvisty života, již do svého vyjadřování otiskují vlastní vidění světa, ekvilibristy, kteří žonglují se životem stejně jako se slovy, "jako by se nechumelilo", například: "Takovej utahanej pajšl naše kočička by nepapala!"

Kniha Bizom aneb Služba a mise je zápisníkem dění, které není nijak zvlášť zajímavé samo o sobě, ale očima pozorovatele ožívá v nekonečné pásmo bizarních perel. Krásným esejistickým výletem je zamyšlení nad otázkou: Jak se máš? Bizom doporučuje odpovídat "výborně" a sleduje reakce okolí.

Prostřednictvím podivných vět, jež si Bizom zapsal, se čtenář ocitá na jeho pochůzkách městem, na výletě s kamarády za Prahou, v debatě o Kafkovi a jeho odkazu, na noční akci v centru Olomouce nebo na cestě po Indii. Ta prý lingvisticky dosahuje až delirického charakteru.

Bizom dumá i nad pomyslným řádem světa: Proč se někomu děti narodí a někomu zase ne? A proč některé záhy umírají? Tím se dostává k samým kořenům své existence, k vlastním předkům. Osvětluje bizarní dění, které předcházelo jeho narození, a nakonec se zaplétá do encyklopedických otázek prolínajících se s pokusy pochopit svůj životaběh: Proč jeden vztah končí dříve a jiný později?

V těchto pasážích nejde o samotné situace, ale hlavně o jejich pozorovatele, který se v tom všem zoufale snaží najít nějaký obsah, řád a hlavně "nadlogičnost" neboli smysl.

Fischerová proniká na samou dřeň svého lingvisticko-metafyzického pátrání po "tkanivu světa". Byť je to pronikání poctivé, zábavné a hlubinné, zůstává pouze pronikáním. Každé takové vrtání nutně končí tichem a bezradností. Ono tajemství skrývající se v hlubinách si každý musí objevit a pojmenovat sám. Kniha Bizom aneb Služba a mise je v tomto smyslu manifestem hravého hledání pravdy o světě kolem nás.

Teoretizování o hře jakožto fenoménu, který prostupuje vším lidským konáním, se prolíná celou knihou. "Přítomnost hry stále znovu potvrzuje, a to v nejvyšším smyslu, nadlogický charakter naší situace v kosmu. Hrajeme si a víme, že si hrajeme, tedy jsme něčím víc než jen rozumnými bytostmi, protože hra je nerozumná."

Sylva Fischerová hru vnímá jako něco, co se vyznačuje zábavností, spontaneitou a volností, kterou umožňuje řád, nekonečným opakováním, a také ohraničeností. Ale hlavně: svobodou!