Proběhne koncertní setkání boha tingltanglu Jiřího Suchého s bohem rokenrolu Ivanem Králem

Naposledy se viděli před dvaceti lety. Jiří Suchý vezl Ivana Krále autem a ještě spolu s herečkou Jitkou Molavcovou cestou zpívali hloupé písničky. Pro Krále to byla nezapomenutelná chvíle. "Chtěl jsem, aby nikdy neskončila," říká dnes českoamerický rockový hudebník, zatímco se blíží jeho další setkání s Jiřím Suchým. Hloupé písničky ale už zpívat nebudou.

Pozítří se při prvním ročníku pražského festivalu Metronome stane Jiří Suchý hostem hodinového koncertu Ivana Krále. Pořadatelé festivalu ovšem budí dojem, že chystají speciální program.

Na svých stránkách píší o nečekaném a zvědavost vzbuzujícím "spojení dvou legend, dvou zcela rozdílných hudebních generací, stylů a myšlení". Na dotaz HN ale potvrdili, že Suchý s Králem zahraje pouze dvě písně, které společně složili v devadesátých letech. "A možná jako bonus něco z tvorby pana Suchého." Nicméně to bude poprvé, kdy spolu Jiří Suchý a Ivan Král vystoupí na koncertě.

Přitom jako hudebníci už spolupracovali v polovině devadesátých let. Jiří Suchý tehdy nahrával v doprovodu špičkových tuzemských jazzových muzikantů desku nazvanou Znám tolik písní, kterou Ivan Král produkoval. S nadsázkou řečeno to bylo trochu ješitné album. Obsahovalo deset písniček, k nimž nejen texty, ale také hudbu složil Jiří Suchý, který ve zlaté éře divadla Semafor šedesátých let proslul v neoddělitelném tandemu se skladatelem Jiřím Šlitrem. Tomu pak lidé připisovali rovněž melodie písní, jež Šlitr nenapsal a jejichž autorem byl právě Suchý.

"Tuhle křivdu chce dnes částečně srovnat firma PolyGram," žertoval Suchý v bukletu své "královské" desky vydané v roce 1996 českou pobočkou nadnárodního molochu.

Suchý tehdy už dávno překročil šedesátku, ale toto bylo jeho první sólové album. Na nahrávce Znám tolik písní jeho písničky producent Ivan Král přetavil do civilního jazzového šansonu. A dodnes album hraje "jako z praku".

Král přijel z americké emigrace poprvé do Prahy v roce 1993 coby největší z českých rockerů všech dob. Vždyť hrál pět let s divoškou Patti Smithovou, následně s hadím mužem Iggym Popem a třeba pro dnešního rockového dinosaura Bona byl Král hrdinou, jenž spolu se Smithovou ovlivnil sedmnáctileté kluky z Dublinu natolik, že založili skupinu U2.

S Bobem Dylanem se Král aspoň svezl výtahem a Johna Lennona potkal v kanceláři beatlesácké firmy Apple Records, kde mladý emigrant z Československa dva a půl roku dělal "kancelářskou myš" − například když kytarista George Harrison organizoval v roce 1971 charitativní koncert pro hladovějící Bangladéš.

Tehdy se Král toužil stát baskytaristou Rolling Stones. Aspoň pomyslně ho na tuto rovinu později povýšila Patti Smithová, když mu řekla, že je její Keith Richards. A Král si prý kvůli tomu obarvil vlasy načerno, aby se vizuálně kytaristovi z Rolling Stones přiblížil.

Půvab má také historka o prvním Králově setkání s Iggym Popem, jenž na pražském festivalu Metronome vystoupí o den dříve. Ivan Král, usazen na rudém divanu v televizní talkshow Jana Krause Uvolněte se, prosím, líčil před pěti lety, jak jednou coby spořádaný úředník po šichtě v beatlesácké kanceláři přišel domů, postavil aktovku na zem, otevřel dveře obýváku a spatřil zvláštní výjev. "Kluci z mý kapely byli zhulený a uprostřed nahej blonďák dělal jógu," líčil Král. Blonďák se zvedl, podal mu ruku a povídá: Jsem Iggy Pop a budu produkovat vaši desku.

Králova zkušenost a věhlas byly tedy ideálním předpokladem pro to, aby alespoň jejich odlesk padl na českou hudební scénu. A tak byl v devadesátých letech o českoamerického rockera jako producenta enormní zájem. Ivan Král si ale vybíral, a když nebylo po jeho, byl schopen spolupráci ihned ukončit. Takto na hraně se ocitnul i při práci na desce Černý kočky mokrý žáby skupiny Lucie. Ivan Král na ni s kapelou přizval zpěvačku Lenku Dusilovou, vydavatel se postavil proti, a tak to bylo buď, anebo. Král neustoupil, Dusilová zůstala a z alba se stala nejslavnější nahrávka Lucie, která byla při cenách Anděl v roce 2011 vyhlášena albem dvacetiletí.

Producent musí být jako psychiatr s dobrýma ušima, charakterizoval Král tuhle profesi v nedávném rozhovoru pro deník Aktuálně. A v Krausově talkshow vzpomínal, jaký byl zájem o jeho terapii: "Když jsem přijel do Česka, národ mě vzal do náručí, to byl děsně příjemnej pocit." A trval prý sedm osm let.

Ivan Král se vlastně v devadesátých letech v Česku blížil skoro podobnému zbožštění, jakého v šedesátých letech dosáhl Jiří Suchý. Když v roce 1966 Král "navždy" odlétal do Spojených států, stávaly před pražským Semaforem nekonečné fronty lidí čekajících na vstupenky a Suchý se Šlitrem psali jeden hit za druhým. Dodnes je to základní zpěvník moderní české pop-music, na němž Ivan Král vyrůstal.

Čtyřiaosmdesátiletý Jiří Suchý z toho zpěvníku citoval před několika měsíci na svém koncertu v pražské Arše. A navzdory zpěvákovu věku to byl strhující zážitek. Asi jako kdyby sám pánbůh kázal Desatero, které sepsal.

Společné uvedení písní Suchého s Králem na festivalu Metronome tedy bude už čirá mytologie: dva bohové z Olympu. Bůh tingltanglu a bůh rokenrolu. Hromy a blesky.