Iggy a kyvadlo. Zpěvák Iggy Pop si v Praze vyčeše z vlasů všechny své postpopové deprese

Nikoho ani ve snu nenapadne pop, ale ten nejšpinavější, nejhrubější, nejdrsnější, nejodpornější, a přece tolik vzrušující a zvráceně krásný rock'n'roll. Přesto si ten chlap, dřív kluk s vyvinutou muskulaturou, chrčivým, kvílícím, vřeštivým a nechutně olezlým hlasem tak říkal: Iggy Pop. Bůh či ďábel vědí proč.

Člověk si ho stále umí představit, jak s podobně pošahanými sebedestruktéry ze své kapely The Stooges buší do čehosi, třeba kytar a bubnů, moc to neumějí a ten exhibicionista s mikrofonem, do půl těla svlečený, si rozbitou lahví od bourbonu pořeže hruď, ještě se v té krvi vyválí, cosi chroptí jazykem, který nelze najít ve slovníku, a rukama si drží rozkrok svých "tight pants", tedy nejtěsněji obepnutých kalhot, kde se rýsuje jeho další přezdívka: "koňskej vocas".

Marně k němu hledat předlohu. Jim Morrison, zpěvák slavných The Doors? Ba ne, přes jeho sklony k sebedestrukci Morrison přece jen víc konstruoval: hledal dveře, aby se "prolomil na druhou stranu". Iggy Pop je bez rozmyslu rozkopl. Snad proto snil, že se u The Doors stane náhradou za navěky odešedšího Jima.

Když se řekne James Newell Osterberg, je potřeba hrubého divočáka Iggyho Popa otočit růžovým vnitřkem navrch. Z maminčina lůna vyšel 21. dubna 1947, stalo se to v Muskegonu ve státě Michigan. Možná ještě předtím, než nastavil světu uši, byl ohlučen rachotivým zvukem nedalekého Detroitu, ocelového srdce Ameriky, zvukovým čurbesem všech těch fabrik na výrobu náklaďáků, traktorů a nekonečným hřměním přelétajících letadel.

Vyrůstal v typické středostavovské židovské rodině − oba rodiče byli středoškolští učitelé, otec trénoval školní baseballový tým. Jimmimu, protože James mu rodiče říkali, jen když zlobil, kolovala v žilách krev irských předků z otcovy strany a po matčiných předcích norská a dánská. Učil se dobře, zkraje střední školy dokonce chodil do jedné třídy se synem prezidenta Ford Motor Company a vůbec se slušnými hochy.

Do uší si hrnul hlavně blues. Netrvalo dlouho a první školní kapela byla na světě: Iguanas. Odtud také přezdívka Iggy, kdežto Pop bylo napůl nelichotivou a napůl dobrácky posměšnou charakteristikou drobného svalovce − měřil jen 174 centimetrů a už nevyrostl. Sestavu mladík brzy přejmenoval na Prime Movers a ještě coby čtrnáctiletý s ní odehrál pár koncertů v michiganských tančírnách a barech.

Když ho v sedmnácti letech vyhodili z michiganské univerzity, začal se věnovat hudbě na plný úvazek. Jednou se dostal na koncert The Doors a uviděl Jima Morrisona − tehdy píseň Light my Fire zrovna dosáhla prvního místa amerického žebříčku −, ale obdivoval také hlasité kapely z okolí: The Sonics, MC 5.

Další, možná největší kámen byl přiložen do nejnebezpečnější a nejmarnější babylonské věže, jíž byla ta Iggyho. Rozhodl se založit novou kapelu, která by kombinovala srandu, děs a něco, co se "nedá popsat slovy".

Sestavu nejprve pojmenovali poněkud dobově: The Psychedelic Stooges. Po prvním koncertu, který proběhl 31. října 1967 na jakési halloweenské party, zkrátili název na The Stooges, což může volně znamenat loutky, panáci, poskoci.

"Ne že by se The Stooges starali, co si o nich někdo myslí," napsal hudební novinář Nick Kent. "Vyznávali obvyklou víru party ,čtyř ztracených proti světu', jen s tím rozdílem, že tuhle víru nechávali explodovat tím nejhlasitějším zesilovacím systémem, který si nechali zkonstruovat, aby onu nejneurotičtější punkovou bravuru, svíjející se jim ve vnitřnostech, vrazili přímo do kolektivní tváře publika, které takový zážitek buď úplně odrovnal, nebo se pod náporem tak ryzí hrůzy schoulilo strachem."

Veliké prehistorické zesilovače vibrovaly hrůzným vytím kmenového šílenství, což bylo základní poslání The Stooges, proč tuhle nesmírnou kmenovou hudbu vytvořili, a Iggyho nespoutaná vokální gymnastika jí dodávala pečeť šmejdů největšího ražení.

Neuměli napsat písničku ve smyslu sloka-refrén-sloka. A když prvně nakráčeli do nahrávacího studia vydavatelství Electra, po boku s Johnem Calem z Velvet Underground coby producentem, nikdo si s nimi nevěděl rady.

Eponymní album The Stooges z roku 1969 bylo komerčním průšvihem a "pokusem jedné skupiny definovat kriminalitu mládeže", jak napsal časopis Rolling Stone. Nic naplat, že o sedm let později si celá nová punková generace přivlastnila jejich zvuk, vztek prýštící z písní ohlodaných na kosti, ještě navrch rozbité sekerkou.

Jak vzpomíná novinář Nick Kent, sám jeden čas také člen kapely Sex Pistols: "Punkeři vytěžili z The Stooges vlastní žlučovitý výron… jenž ve svém souhrnu dostal název punk rock."

Autor tohoto textu měl štěstí, že prvně dostal do uší The Stooges až z druhé desky Fun House z roku 1970, kde se vedle punkové nálady objevily i premetalové riffy a kvílení freejazzového saxofonu. A také funk vylovený z pohanského pokřikování zpěváka Jamese Browna − jen pro silné uši. Jak trefně poznamenal Nick Kent: "Byla to hudba ze srdce temnot."

Kent vzpomínal, kterak se kapely roku 1972 ptal, jak asi vyzní její třetí album. Iggy Pop nad otázkou chvíli hloubal a komíhal přitom zápěstím levé ruky, v níž držel skleničku s vínem, které zdrženlivě ucucával. Potom sklenkou udeřil přímo o stolek a s rámusem jí urazil dno. "Nějak takhle," odpověděl pak klidně.

Nutno ještě připomenout, že ten rok se Iggy Pop v nočním klubu v New Yorku setkal s Davidem Bowiem. The Stooges v té době už prakticky nefungovali a Bowie navrhl, aby Iggy a ještě kytarista a delikvent (krádeže aut atp.) James Williamson natočili nové album v Londýně s tamními muzikanty.

Všichni ozkoušení Britové se však Iggymu zdáli nevhodní − a tak po několika měsících marných pokusů vsadil na své někdejší kumpány z The Stooges, tedy na bratry Scotta a Rona Ashetonovy.

Hoši se nejdřív vztekali, když seznali, že budou muset hrát druhé housle vedle neštovicemi poďobaného Jamese Williamsona, ale jen do té chvíle, než si povšimli modřin na jeho rukou − tak strašně tloukl do kytary, asi jako dlouho poté Filip Topol do kláves. V této sestavě začali nahrávat album Raw Power, o němž mnozí tvrdí, že kdyby ho při míchání "nepokurvili" Iggy a Bowie, byla by to nejspíš nejlepší rocková deska všech dob.

Co bylo pak, jest jiná kapitola. Kamarád Bowie, jinak také producent Iggyho nejslavnějšího sólového alba Idiot z roku 1977, mu v západní části Berlína sundal drogovou oprátku z krku. Tehdy si Iggyho Popa vzala pod svá niebelungská křídla Nico, zpěvačka a žena osudová pro mnoho mužů, a naučila ho vše o francouzských vínech.

Iggymu, tou dobou už spíše zase Jamesovi, začala chybět rodičovská láska. Přestal brát drogy a pít alkohol − a začal psát knihu s názvem I Need More. "Věděl jsem, že ta kniha znamená konec. Buďto jsem se musel zabít, ale tentokrát už vážně. Anebo… se v mém životě muselo něco drasticky změnit."

Tak se také stalo. Roku 2009 po krátkém shledání s The Stooges vydal Iggy Pop patnácté, už zase sólové album Préliminaires, které bylo do jisté míry šokem. Zpěvák a skladatel se inspiroval knihou francouzského romanopisce Michela Houellebecqa Možnost ostrova a sám desku nazýval "nejtišší nahrávkou, kterou jsem kdy natočil". Hudebními "poradci" mu byli dávno nežijící neworleanští muzikanti jako Louis Armstrong či Jelly Roll Morton.

Že by další tvář Iggyho Popa, z níž vyzařovala jeho životní láska: Francie? Tuto nepravděpodobnou vizi roku 2012 stvrdilo další album Après, složené tentokrát výhradně z francouzských šansonů. Zavře-li člověk oči, spatří francouzského chlápka středního věku v placaté čepici, jak kdesi na slunku, třeba v Antibes, popíjí vodou ředěný aperitiv. Pak oči otevře a on je to Iggy Pop, jak si z pozvolna řídnoucích vlasů vyčesává − řečeno s názvem jeho letošního alba − všechny ty své postpopové deprese.