Nová opera Martina Smolky hledá cestu v záplavě informací, mluvci v ní recitují seznamy

Pondělní premiéra opery Martina Smolky nazvané Bludiště seznamů začíná v pražském divadle Alfred ve dvoře rozvážným odříkáváním řecké abecedy.

Čtyři účinkující, označení jako mluvci, stojí po stranách publika a postupně si předávají slovo. Po řecké abecedě přicházejí číslovky, pak pádové otázky, vyjmenovaná slova. A další a další seznamy řazené podle abecedy nebo témat. Je to příval poznání, ve kterém se posluchač postupně ztrácí.

Za chvíli ale začne působit zvláštní kouzlo. Ze slov se vytrácejí významy a na jejich místo přichází osvobozený zvuk. Najednou není důležité, co se říká, ale jak se to říká. Rytmus, melodie, intonace a poloha čtyř perfektně secvičených a provázaných hlasů strhávají veškerou pozornost na sebe.

Čtyři lidské hlasy v mezihrách střídá smyčcové kvarteto doplněné o klavír a harfu. Zhruba v hodinu a čtvrt dlouhé opeře, kterou divadlo ještě dnes uvede v repríze, trvá dlouho, než se hlasy a nástroje rozezní zároveň. A uplyne mnohem delší doba, než se poprvé ozve zpěv. Vysoký mužský hlas v sopránové poloze zazáří prostorem jako vyleštěný a jen nakrátko odhalený šperk.

Opera Martina Smolky hledá cestu v záplavě informací

Dalších 12
fotografií

Opera Bludiště seznamů vznikla na motivy stejnojmenného bestselleru Umberta Eca. Zároveň se jedná o přepracovanou operu Sezname, otevři se!, kterou Smolka před dvěma lety napsal na objednávku ostravského festivalu Dny nové opery.

Původní verze počítala s jevištěm velkého operního divadla, sólisty, orchestrem i sborem. Současná komorní podoba působí úplně jinak, v malém divadle jsou účinkující na dosah ruky. Slova a hudba nepřicházejí z dálky, ale z bezprostřední blízkosti a konkrétních míst, pohyb účinkujících se dá sledovat i se zavřenýma očima. Nejsou to divadelní postavy, ale pohyblivé zdroje zvuku.

Ve velké ostravské inscenaci hrály důležitou úlohu pasáže z románu Itala Calvina Neviditelná města. Poeticky mlhavé vyprávění vytvářelo příběh o cestě kolem světa. Sice jen nejasně tušený, ale přece přítomný. Teď z něj v Bludišti seznamů zůstaly jen náznaky.

Výsledek proti původní verzi není zjednodušený, ale koncentrovaný − místo rozptýleného světla přináší pronikavý paprsek. Zároveň má pro účinkující praktickou rovinu, s menším představením lze snáze cestovat. Naopak přenést někdejší ostravskou inscenaci do jiného divadla by bylo prakticky nemožné.

Režisér a autor libreta Jiří Adámek nastudoval Bludiště seznamů se členy své divadelní skupiny Boca Loca Lab. Jejich perfektní souhra a především krásná a kultivovaná řeč jsou úžasné, stejně jako schopnost trefit se do přesné intonace mluveného slova a vytvářet rytmicky bezchybné recitační ansámbly. Kontratenorista Jan Mikušek odvádí špičkový výkon.

Kvarteto Pavla Bořkovce, klavíristka Jana Holmanová a harfistka Hedvika Mousa Bacha musely při pondělní premiéře zápasit s extrémně suchou akustikou divadla. Obstály ale se ctí a především tiché pasáže dokázaly zahrát až na hranici slyšitelnosti, ale přitom z nich nic nepoztrácet.

Potřeba vytvářet seznamy je patrně stejně stará jako lidské poznání. Abeceda, periodická soustava prvků, slovníky, rodokmeny − to vše jsou seznamy. Jejich účelem je dát věci do správné přihrádky, udělat v nich pořádek. Přeneseně vzato jde o jakési turistické průvodce, které člověka uchrání od bloudění v hypermarketu i ve světě.

Podle opery Martina Smolky lidstvo nebloudí mezi věcmi, ale v záplavě informací. Bludiště seznamů publiku napovídá, že není potřeba hledat přesnou pravdu. Stačí se nechat vést intuicí a vnitřní krásou, které vedou k nalezení pevného bodu ve vesmíru.