Houbové výtrusy Andreje Stankoviče

Sloupku jako časnému novinovému žánru přece jen sluší, když se píše o věcech aktuálních a hlavně důležitých. A tak se při hledání tématu ihned zamotáte do denních veledůležitých starostí kol nové britské premiérky, zadumáte se do pečlivých analýz sociálních a filozofických souvislostí mistrovství Evropy ve fotbalu nebo zcela nečekaně o prázdninách spadnete do školských starostí a jste nuceni přemítat, zda je lepší platit školy dle normativu na žáky, nebo dle odučených hodin. Důležitost na důležitost.

Pak vám ale dojde, že před patnácti lety (12. 7. 2001) zemřel váš kolega, básník a kritik Andrej Nikolaj Stankovič, a předsevzetí "psát o důležitých aktuálních věcech" se mění. Ostatně − co je důležitější a co je aktuálnější než smrt lidí, kteří se do vás otiskli a jejichž stopy kdesi tam zůstávají…

Při vzpomínce na mrtvé se obvykle ptáme, v čem nám chybí, po čem se nám u nich stýská. U Nikolaje je to prosté: každodenní "Ahoj − Ahoj" a k tomu jeho oči. Svítivé, zvědavé, pozorné, přesto neustále těkající a jezdící po okolí, aby jim něco zajímavého neušlo.

Zajímavé bylo pro Nikolaje všechno. Vše se dalo rozvinout do básně, popěvku, drobné úvahy, anekdoty. A tak se i pravidelná společná četba ranních novin proměňovala v malá dramata a literární kritiky, ale velmi často i v kabaret výsměchu vlastním řadám, včetně těch osobních.

Nikolaj byl jako houby, které miloval a tak rád sbíral. Nasával do sebe všechny živiny z okolí, aby je pak v intenzivních výtrusech vypouštěl ven. Podhoubí jeho myšlení se tak kobercově šířilo i tam, kde bylo odmítáno.

Se Stankovičem se prostě nedalo nevyrovnávat, ačkoli se o to někteří čeští filmaři, které často trápil svou sžíravou ironií a kritickou bezohledností, snažili.

Dopis Jana Hřebejka, v němž šéfredaktora LN vyzýval, aby Stankoviče vyhodil, neboť se dopustil žlučovité a nenávistné kritiky jeho filmů Musíme si pomáhat a Pelíšky, se stal legendárním. Legendárním i v tom, že houba Stankovič se evidentně uchytila i v mysli kritizovaných, kteří by se jinak nenamáhali na "staříka" tak drsně zaútočit. Bylo to přiznání špatného svědomí, výraz pořekadla, že pro pravdu se člověk nejvíce zlobí.

Čím Stankovič tvůrce tak nadzvedával? Čím je štval, znervózňoval? Nikolajova životní zkušenost ma­nuálně pracujícího disidenta, intelektuála a svérázného básníka vytvořila neuvěřitelnou schopnost odhalovat faleš.

Kašírování světa, které snadno vede k jeho zkrášlování a kadeření, bylo něco, co nenáviděl. Jako by poučen praktickou maximou Adolfa Loose, že "ornament je zločin", každé takové krášlící zakrývání pravdy okamžitě rozcupoval. Bez ohledu na to, zda to byl oslavovaný uznávaný tvůrce (Menzel, Forman, Hřebejk).

Vůbec nejhorší pak bylo − a proto ten radikální odsudek Hřebejkových filmů o minulosti −, když se toto dějinné ornamentářství nejenom tvářilo jako pravda, ale ještě se rozplývalo nad krásou své "pravdivé" formy.

I dnes by byl Nikolaj mimo veškeré kritické proudy, jež se pravdou a falší coby kritériem estetického soudu dávno nezabývají. Ve světě virtuální reality, která je skutečnější než skutečnost, toto vodítko ztratilo smysl a brání také v rozvíjení nekonečných kritických metarovin, které vytvářejí nové vhledy a hlavně jsou zdrojem nového druhu intelektuální (auto)zábavy.

Právě proto se ale dá říct, že Nikolajova "kritická zemitost" (zase jsme u jeho oblíbených hub, které jsou čistě zemským produktem) až zoufale chybí. Intuitivní vhled do srdce díla, kde se pak argumentačně odhalí prázdno nebo plno. A to je, to zůstává i patnáct let po Nikolajově smrti DŮLEŽITÉ a AKTUÁLNÍ!

Mrtví se nám během života hromadí v hlavě jako duchové a my jsme s nimi nuceni mluvit a odpovídat jim, píše Jacques Derrida v knize Marxova strašidla. S Nikolajem v hlavě se mluví dobře a je při tom mnoho ironického i očistného smíchu, hůř se mu v realitě odpovídá.

Proto je také dnes mnohem pochopitelnější bytostná hloubka nostalgie ze slavné Magorovy básně: "Když jsme se blížili k Valdicím alejí,/ na Tebe myslel jsem Andreji/ Stankoviči, do piči, raději."