Potíže kreslířů s dějinami. Snad chtěl Ondřej Sekora deníky vedenými za okupace uchlácholit sám sebe

Ve dvou tlustých svazcích předloni vyšly monumentální Dějiny československého komiksu 20. století, ale práce na tomto poli spojená s kolektivem jejich autorů se nezastavuje. Nedlouho po nedávném souboru teoretických studií nazvaném V panelech a bublinách se nyní na trhu objevily dvě práce, na nichž se podílel komiksový znalec Tomáš Prokůpek.

Tou první jsou Deníky Ondřeje Sekory 1944−1945, u nichž Prokůpek posloužil jako prostředník mezi pozůstalostí známého kreslíře, kterou loni získalo Moravské zemské muzeum, a vydavatelstvím Albatros, jehož redaktor Ondřej Müller knihu edičně připravil. Kromě toho ale v Albatrosu rovněž vyšla Prokůpkem sestavená kniha Za pokladem, která připomíná zapomenutého kreslíře Františka Rolečka.

Zajímavějším objevem, téměř senzací, je samozřejmě souborné vydání deníků, které Ondřej Sekora kreslil a psal v době, kdy byl jako manžel Židovky za okupace odvezen do městečka Klein Stein na nucené práce. Sekora se ocitl v podivné situaci. Ještě nedávno vážený výtvarník a redaktor Lidových novin se náhle stal občanem druhé kategorie nuceným vykonávat těžkou fyzickou práci v cizím, drsném prostředí.

Jeho zápisky postupují den za dnem a s neobyčejnými detaily líčí, jak nucené práce vypadaly. Oproti bohaté literatuře pojednávající o koncentračních táborech jsou tyto pracovní lágry alespoň laikům v podstatě neznámou kapitolou. Internovaní měli do jisté míry volnost, mohli například dojít do nejbližší vesnice, ale zároveň byli omezováni stále přituhujícím systémem zákazů a hrozbou bití.

Cenným poznatkem je, že většina Čechů v těchto podmínkách dokázala držet při sobě a dělit se o balíčky s jídlem. Když dozorci očekávali, že si mezi sebou vypořádají účty, obvykle se napětí "rozplynulo v hovorech", jak postřehl autor.

Čtenáře deníků možná zarazí postoj, s jakým Sekora svou situaci líčí. Ocení autorův životní elán a klid ve vypjaté situaci, nicméně tento klid je často až nepochopitelný. Je jasné, že člověk Sekorovy pevné nátury nebude nad svým osudem plakat, nicméně často to vypadá, že svou deportaci považuje za přirozenou věc, téměř samozřejmost. Není zde ani náznak hněvu či vzdoru vůči nacistickému režimu a jeho rasistickým zákonům.

Jistě to lze vysvětlit Sekorovou obavou, aby v případě odhalení deníku nebyly zápisky použity proti němu, ale jak si vysvětlit okamžiky, kdy si autor ve své situaci téměř libuje a hněvá se na společníky, kteří pracují s menším úsilím? Dodejme, že Sekora se ke svým zápiskům na přelomu 50. a 60. let vracel a korigoval je.

Je možné, že v extrémní situaci Sekora "přepnul na autopilota" a podobně jako hrdina nedávného uhrančivého filmu o holokaustu Saulův syn se upnul k dennodennímu řádu a dosažitelným úkonům, jimiž byly práce a hojné kresby pro osazenstvo tábora.

Jistý klíč ke čtení zápisků poskytuje doslov Hany Kraflové, kurátorky pozůstalosti, která našla Sekorovy dopisy rodině ze stejné doby, plné útěšných slov. Sekora jimi blízké v Praze uklidňoval a svou situaci líčil v podstatně růžovějších barvách. Snad chtěl deníkem chlácholit i sám sebe. Textové pasáže jsou doplněny množstvím dochovaných ilustrací.

Dětským čtenářům je pak určen výbor z díla Františka Rolečka, jenž žil v letech 1913 až 2000 a tvořil v zapomenuté šedé zóně víkendových novinových příloh 60. až 80. let. Se Sekorou souvisí i jeho profesní kariéra, převzal totiž jím uprázdněné místo kreslíře pro Lidové (nově Svobodné) noviny.

Roleček si zručně osvojil styl francouzských a belgických kreslířů a jeho rukopis byl v českém prostředí nebývale profesionální. To se však nedá říci o obsahové stránce seriálů, vesměs krátkých stripů, nekonečných variant různých taškařic s roztomilými zvířátky.

S autorovými západními výtvarnými vzory kontrastuje výchovně uvědomělé založení některých příběhů, například když pohádka o království a drakovi končí výzvou, že je třeba místo hradu stavět základní školu, nebo když si vodník nechá ostříhat své zelené rousy poté, co s odporem sleduje dlouhovlasé trampské "máničky".

Zatímco však Roleček zůstal věrný vesměs nevinné dětské tvorbě, Sekora po svém rozčarování z pracovního tábora, jemuž předcházelo propuštění z novin a společenská degradace, v 50. letech věnoval dovednosti svého Ferdy Mravence plně službám komunistickému režimu.