Od Petra Pana k Harrymu Potterovi

Těžko říct, kde přesně se bere potřeba hodnotit a popisovat přicházející generace. Aby ti starší věděli, o co byli lepší, případně jak a čím zkazili výchovu vlastních dětí. Ale možná i kvůli tomu, abychom všichni věděli, na jakých lidech bude ležet tíha světa, až se ti starší nachystají k odchodu. Abychom odhadli, zda se děsit, nebo těšit zároveň. V čem bude jejich síla, v čem jejich slabiny.

Každopádně potřeba paušálně charakterizovat generace pro lepší řízení a ovládání světa, pro projektování jejich konzumního a jiného chování tu je. Nejvíce dnes u těch, kteří se zrodili v posledních 20 letech 20. století, na přelomu tisíciletí.

Je to generace nejprolustrovanější a nejprozkoumanější. A také generace, která má ze všech předchozích nejvíce jmen. Kvůli konci a začátku nového tisíciletí se jí říká mileniálové, ale také generace Y, případně bumerangová generace (ano, jednou se nám vrátí jako bumerang) nebo generace Petra Pana, protože neustále odkládá své dospívání: mileniálové chtějí být věčnými dětmi (a když nechtějí, tak jimi prostě jsou), což se mimo jiné projevuje tím, že nespěchají se zakládáním rodiny a rádi dlouho bydlí u rodičů (v USA před 40 lety žilo mimo domov samostatně přes 50 % mladých lidí ve věku od 18 do 30 let, dnes jen čtvrtina mileniálů).