Choreografie zahájení olympiády: Milostný dopis si v Riu de Janeiru přečtou i kondoři

Americký režisér a choreograf Steve Boyd, specializující se na práci s početnými sbory, je v jednom směru výjimečný. Na světě není mnoho takových lidí jako on, schopných komunikovat s tisícihlavým davem, dávat mu pokyny, udržet pozornost, motivaci, bezpečnost.

Boyd je tak zřejmě historicky nejčastějším protagonistou olympijských her, ačkoliv neběhá, neskáče ani nekope do míče. Olympiády "jen" zahajuje.

Dnešní úvodní ceremoniál letních her v brazilském Riu de Janeiru s motem Nový svět je pro Boyda v pořadí už třináctým. Podílel se také na zahájení v Pekingu před osmi lety, které čínská vláda svěřila oscarovému filmovému režisérovi Čang I-mouovi, navzdory tomu, že byl léta jejím oponentem.

Boyd pak pracoval také s dalším oscarovým režisérem Dannym Boylem na rozpočtově mnohem úspornějším, ale co do tvořivosti, pestrosti a hloubky obsahu snad ještě bohatším zahájení olympiády v Londýně o čtyři roky později.

Daily Mirror označil londýnský opening nazvaný Ostrůvky zázraků za mistrovské dílo, milostný dopis zaslaný Británii. K tomuto výraznému úspěchu přispěl i choreograf Akram Khan, který také sám na ploše vystoupil v elegii věnované obětem londýnských teroristických útoků z roku 2005.

Historie olympiád se bez velkých, umělecky pojatých ceremoniálů neobejde. Především ty zahajovací jsou ostře sledovanou událostí. Jejich význam začal prudce eskalovat po letních hrách v Los Angeles z roku 1984, kdy do olympiády poprvé masivně vstoupily soukromé peníze. Každá pořadatelská země chce úvodním ceremoniálem představit svou prosperitu, tvořivost a ušlechtilost, ale sponzorům se také musí vyplatit reklama.

To, že jsou ceremoniály velkolepým planetárním divadlem, věděl už Adolf Hitler. Berlínské hry v roce 1936 měly změnit image nacistického Německa a představit jej jako mírumilovnou, přátelskou, sportem a uměním kultivovanou zemi.

Zahajovací ceremoniál svěřil tehdejší ministr propagandy Joseph Goebbels choreografu Rudolfu von Labanovi. Měl s ním nejlepší zkušenosti, protože matematicky uvažující Laban vyvinul koncem 20. let grafický zápis lidského pohybu − labanotaci, která v "předtechnologické" době pomohla šířit choreografie na papíře.

V různých částech rozlehlého Německa mohli zaškolení důstojníci podle těchto "not" nacvičit sborová vystoupení pro sjezdy a slavnosti NSDAP. Pak stačila relativně krátká společná zkouška a zázračná energie synchronizovaného pohybu davů vyrážela dech přihlížejícím i samotným aktérům.

Jenže Laban byl umělec a úkol zahájit olympiádu pojal jako tvůrčí výzvu. Když na generální zkoušce před dvaceti tisíci hosty tisícovka tanečníků dotančila choreografii Jarní vítr a nová radost, úspěšná kariéra von Labana skončila v blátě berlínského amfiteátru Waldbühne. Goebbels choreografii zakázal jako intelektuální, dekadentní, v rozporu s pozitivním duchem německého lidu. Laban osudové šlápnutí vedle jen tak tak přežil a do konce života se z něj nevzpamatoval.

Za průlom v pojetí novodobých ceremoniálů lze označit zimní hry v Albertville v roce 1992, kdy třicetiletý choreograf Philippe Decouflé slavnostně a s humorem ukončil období studené války gejzírem funkční fantazie. Proměnil plochu stadionu ve fantaskní karnevalový rej dosud nevídané pestrosti a hravosti, jako kdyby ponoukal uvěřit tomu, že svět bude takový, jaký si jej vysníme.

Dnešní olympijské openingy jsou dílem početných týmů, často vedených filmovými režiséry, kteří jsou zvyklí na velké rozpočty, a tudíž i na extrémní tlak a odpovědnost. K jejich spolupracovníkům patří choreografové schopní zorganizovat velké počty účinkujících, vytvářet dynamiku, rytmus a rozvrhnout 3D stereometrické uspořádání živých obrazů v prostoru a čase, stejně jako 2D planimetrické, které vytváří obrazce pro pohledy z ptačí perspektivy. Večer si tedy ceremoniál užijí i jihoameričtí kondoři.