Parsifal v inscenaci na Hudebních slavnostech v Bayreuthu bojuje se symboly víry

Kdo chce vědět, jak konečně vyřešit střet kultur a napětí mezi křesťanskou a muslimskou religiozitou, měl by si zajet do Bayreuthu na slavný wagnerovský festival. Režisér Uwe Eric Laufenberg tu v nejnovějším provedení Parsifala Richarda Wagnera předvádí, jak přeprat dogmata a ponechat sílu soucitu a čistého splynutí se všehomírem.

Pravda, hlavní hrdina Wagnerovy opery Parsifal, v úchvatném ztělesnění Klause Floriana Vogta, musí nejprve s puškou v ruce zničit síly zla, osvobodit mučené muslimské ženy a rozebrat či očistit od nánosů křesťanské symboly. V závěrečné scéně, kdy se na jevišti v mlžném oparu dějin zjeví rakve svatých bojovníků a staré relikvie víry, je už zřejmé, že Parsifalova práce přináší očištění. Očištění od víry chápané jakožto dogmatický výklad Písma, ať už jde o Písmo jakékoliv.

Velký obdivovatel a posléze kritik Wagnerových operních zjevení by jistě kvitoval chvíli, kdy měkce, velmi něžně zpívající Parsifal odebírá horizontální rameno kříže a z původního symbolu křesťanů ponechává jen oštěp, který jako šipka věčné, všelidské naděje míří ze země k nebesům. Náboženství bylo poraženo, zůstala hlubší antropologická, fyziologická, psychologicky založená víra.

Režisér Laufenberg se dočkal kritiky za to, že Parsifalův boj o naději světa umístil na hranice Iráku, že se dopustil té nejpřímější aktualizace, když wagnerovský opus přímo narazil na dnešní střet s islamistickým terorismem.

Možná i proto se jeho jevištní vize neoprostila od jistých stereotypů vnímání Východu − tančí tu polonahé ženy jak ve filmu Angelika a sultán; ale ruku na srdce, nevnímáme muslimskou kulturu pořád stejně pohádkově, exoticky?

Ovšem nijak to nevadí, to hlavní zůstává: výklad Parsifala jakožto "souboje symbolů" a jejich dějinných pozadí. Souboje, v němž se v hudbě jiskří jen poněkud uhlazeněji, než bývá u Wagnera zvykem. Jako by Wagner cítil vnitřní nirvánu a rozplýval se v kosmu − vzpomeňme na kongeniální výklad Jiřího Heřmana v pražském Národním divadle, kdy se v Parsifalovi sypaly buddhistické mandaly.

Tenorista Vogt tuto implicitní Wagnerovu intenci naplňuje dokonale. Jen opravdu málokdy lze ve zpěvu specifické němčiny Richarda Wagnera slyšet takovou měkkost. Vogtovo protahované, velmi měkčené "e" tak zůstává silně symbolické, jako závěrečné rozložení kříže.

Parsifal v Bayreuthu opět oživuje debatu o míře aktualizace v opeře. A Laufenbergova verze ukazuje, kde leží rozumná hranice. V jasném cítění oné vnitřní intence autora, která může mít tisíce vnějších podob, jež ale vždy budou k předloze spravedlivé. Tak jako nový Parsifal bayreuthský.