Chlapci, neplačte, Frank Ocean dospěl. Americký raper a zpěvák natočil vyspělou desku

Vtip, který se začal šířit internetem minulý víkend, kdy americký zpěvák, skladatel a raper Frank Ocean zveřejnil album Blonde, zní takto: "Vydal dvě desky, jeden film a jeden magazín během osmačtyřiceti hodin. To znamená, že teď asi na patnáct let zmizí." Způsob, jakým osmadvacetiletý Ocean vydal nahrávku Blonde, je sice ukázkou dokonale zvládnutého marketingu − ovšem ve skutečnosti šlo o něco mnohem víc.

Ještě před vydáním regulérního hudebního alba Blonde, kterým chtěl jeden z nejtalentovanějších amerických skladatelů současnosti navázat na fenomenální úspěch čtyři roky staré nahrávky Channel Orange, vypustil Ocean na Apple Music vizuální album Endless.

Pětačtyřicetiminutový film, doprovázený novou autorskou hudbou i coververzí proslulé R&B skladby At Your Best (You Are Love) od The Isley Brothers, funguje sám o sobě skvěle. Delikátně zprodukované soulové balady i jemné elektronické mezihry patří k tomu nejlepšímu, co bylo letos z černé hudby ke slyšení.

Později ale vyšlo najevo, že Frank Ocean vydal Endless jenom proto, aby splnil závazek daný firmě Def Jam a mohl se vyvázat ze smlouvy. To pravé a důležité album Blonde, na které hudební svět čekal, si vydal Ocean sám o dva dny později.

Udělal to pompézně − ve stejném okamžiku, kdy se deska objevila na Apple Music, otevřel v Chicagu, New Yorku, Los Angeles a Londýně několik dočasných pop-up obchodů, ve kterých prodával autorský magazín Boys Don't Cry plný vizuálů, básní nebo třeba seznamů jeho oblíbených filmů.

Ani takhle sofistikovaná propagace by ale nezafungovala, kdyby hudba, kterou Ocean nahrávku naplnil, nebyla výjimečná. A ona naštěstí je − i když trochu jiným způsobem, než hudebníkovi fanoušci čekali.

Místo pompézních soulových balad, rapových hymen a futuristických elektronických produkcí je Blonde složené z intimních a často minimalistických skladeb, které jsou mnohdy až nebezpečně osobní.

Fanoušci okamžitě začali mluvit o tom, že Frank Ocean dospěl a že se ve svých nových skladbách snaží s tímhle faktem vyrovnat.

To je ale trochu zjednodušující čtení − je sice pravda, že Ocean už ani náznakem nepřipomíná bývalého člena divokého rapového kolektivu Odd Future, smysl pro nadhled ho však neopustil. Blonde rozhodně není do sebe zahleděná deska a neslouží jenom jako platforma pro Oceanovu sebelítost, naopak.

Některé ze skladeb, třeba Solo pojednávající o životě na turné, nebo Pink + White s hostující Beyoncé, patří k nejpozitivnějším písním hudebníkovy kariéry vůbec.

Radost je nakonec možná trochu paradoxně emoce, kterou lze z desky Blonde cítit nejvýrazněji. Určitě za to může řada hostů, kromě Beyoncé se na albu podílel třeba Pharrell Williams, Kendrick Lamar nebo James Blake. Největší zásluhu na vzdušnosti desky má samozřejmě sám Frank Ocean, který oplývá vzácným darem − dokáže být za každé situace muzikální bez toho, aby exhiboval a vydával na odiv svůj talent.

Asi nikdo jiný by nyní nedokázal natočit pomalu plynoucí, poměrně dlouhou a vesměs introspektivní desku, která by zároveň byla tak sebevědomá a vyspělá jako Blonde. Jestli o tom někdo někdy pochyboval, teď může všechny pochyby zahodit. Frank Ocean potvrdil pozici talentu, který si může dovolit úplně všechno a ke štěstí posluchačů to taky dělá.