Můj přítel terorista: ruský spisovatel Ševeljov píše o tom, jak jeho zemi trápí tísnivá dostojevština

Ruský novinář Michail Ševeljov nazval svůj románový debut dráždivě: Nejsem Rus. Prostřednictvím jednoho podivného přátelství v knize nastiňuje ruské dějiny posledních dvou desetiletí a především zmařené naděje restartu Ruska.

Román otevírá působivá scéna z moskevské domácnosti: manželský pár hovoří o tom, že musí zavolat elektrikáře, aby si do kuchyně mohl pořídit druhou televizi.

Oba jsou unavení po práci a mají hlad, brzy budou zprávy. Manžel Paša telefonuje s kamarádem gynekologem − sprostý vtip, smích. V tom jeho žena Táňa zakřičí od televize. Paša dostane strach, že mu přišla na milenku.

Stalo se ale něco jiného. Teroristé obsadili kostel poblíž Moskvy plný lidí a chtějí vyjednávat. Padnou dvě jména vyjednavačů. Jedno z nich zní Pavel Volodin, tedy Paša. To s ním chtějí teroristé vyjednávat. Za vším stojí jeho někdejší přítel Vadik Seregin, vůdce teroristů, a žádá, aby ruský prezident uznal vinu na válkách v Čečně a na Ukrajině.

Ševeljov v románu nastiňuje osudy Vadika a Paši. Novinář Paša a kameraman Andrjucha se roku 1996 vydali do Čečny sledovat jedno z mnoha mírových jednání. V Nazrani poznali čtyři ruské zajatce a rozhodli se je tajně propašovat do Ruska. Tři mohli vzít rovnou, pro čtvrtého, Vadika, se vrátili až později a poté mu pomohli, aby se v Moskvě postavil na vlastní nohy. Paša s kameramanem si ukojili ambici natočit exkluzivní reportáž a ještě se stali dobrodinci.

Příběh Vadika Seregina nahání hrůzu: sebevražda manželky zostuzené policisty, což nezůstalo bez odvety. Útěk do Čečenska, kde válečný konflikt ne a ne skončit a o slovo se pořád dokola hlásí noví autoři mírových plánů, ve skutečnosti však jen maskovaní bandité. A poté Ukrajina.

Volodin zjišťuje, že dobrosrdečného tichého Vadika vlastně vůbec nezná, nebo alespoň jeho temnou stránku. "Já nejsem Rus. Byl jsem. Ale už nechci. Moje národnost je teď − Nerus," vysvětluje Pašovi Vadik po letech své vykořenění a bezmoc.

Vrcholem románu je novinová noticka, kterou v noci po obsazení kostela Volodin napíše. Je to výkřik Rusa, který je nadále Rusem, protože cítí zodpovědnost za všechen historický i současný "čurbes". Kde končí vlastní bordel a začíná ten cizí? A kdo za to nese vinu? Ti, kdo napomáhali, nebo i ti, kteří mlčeli?

Ze Ševeljovova románu prýští bezmoc nad stavem ruské mediální krajiny a perzekvované svobody projevu, jejíž součástí je zpytování vlastní viny. Tato tísnivá "dostojevština" je to, co Vadik neunesl, a proto jeho životní příběh nevyhnutelně musí skončit špatně.

Spisovatel Ševeljov sám neví, jak z toho ven, ruského "břemene" si ale nelze nevšímat, týká se každého s ruským pasem. "Co dělat? Pro začátek se kát − tak jak to dělají Němci více než sedmdesát let. A pak se uvidí," říká Ševeljov citovaný v doslovu překladatele Jakuba Šedivého.

Autor románu v sobě nezapře novináře − právě vhledem do žurnalistické praxe a až hyenistického honu za exkluzivitou i historkami z místa dění je text přínosný. Navyklost reportážnímu stylu však jako by spisovateli bránila ponořit se do věci hlouběji, vede k přelétavosti a uspokojení s konstatováním složitosti tématu.

Na literatuře lze oceňovat obsah i formu. Avšak vždy to předčí lidskost a pravdivost. Ševeljov jako by se svým románem chtěl očistit od tísnivého balastu, s nímž si neví rady. Výsledným pocitem z knihy je to, že při Ševeljovově sebezpytujícím "loupání cibule" možná zbývá ještě několik vrstev, které je třeba odhodit. "Odvážný člověk je zbabělec, který se přemáhá," zazní v románu. Nezbývá tedy doufat, že v intenzivním přemáhání se je síla − nejen v Rusku.