Kniha publicisty Kříženeckého mapuje raketový vzestup a pád Mikiho Volka

Nebylo to pověstných pět minut slávy, přesto se zpěvák Miki Volek hřál na výsluní setsakramentsky krátký čas. Zaznamenat raketový vzestup a pád monarchy českého rokenrolu se ve své knize pokusil publicista Jaroslav Kříženecký.

Volek musel na sešněrované československé hudební scéně první poloviny 60. let působit jako mimozemšťan. Nebo jako rebel zpoza železné opony, což bylo v té době přibližně totéž. Chraplavý hlas a černé brýle by k takovému dojmu nestačily, podepřít to musela Volkova divoká energie.

Každou notu zpíval, jako by měla být ta poslední. A svým sebezničujícím životním stylem dělal všechno možné, aby se ten okamžik rychle přiblížil.

Miki bohužel "věřil jen svému sólu", jak se zpívalo v jednom dobovém hitu, a záhy se stal jakousi živou zkamenělinou. Pop-music se také v české kotlině obehnané ostnatými dráty překotně vyvíjela a Volkovi ujel vlak. Možná i proto, že řadu měsíců strávil ve východoněmeckém kriminále, údajně za pašování zakázané literatury ze Západního Berlína.

Kříženecký v knize tvrdí, že pak přišel ještě druhý vrchol Volkovy tvorby, v 70. letech se skupinou Transit. S tím ale lze nesouhlasit: dobový sound už byl docela jinde a Miki se stal tak trochu revivalem sebe sama. Že ještě nezapomínal texty a neklátil se na pódiu jako později, na tom nic nemění. Pokud něčím mluvil k progresivní hudbě, tak svým doslova punkovým nasazením. Tady lze hledat to, co překročilo rámec dřevního rokenrolu. Proto nás Volek zajímá i dnes.

Ani takové drobné interpretace se ale v Kříženeckého knize čtenář nedočte − a pokud, tak jen jako dobové citáty z kritik Jiřího Černého. Publicista Kříženecký si svou práci velmi usnadnil. Sešel se s několika pamětníky, například s Petrem Jandou, a shromáždil přehled Mikiho nahrávek, ale podstatou jeho práce je přepis a přebírání rozhovorů z magazínů, novin a televizních dokumentů.

Vlastní autorský klíč, pokud za něj nepovažujeme princip "beru vše, kde je o Mikim zmínka", chybí. Tento přístup zůstává klouzáním po povrchu okolností. Publikace je tak především společenským bulvárem, kde se Volek opil, kdo byl opravdu jeho otcem.

Kříženecký se v podstatě nepouští do interpretací hudebních, osobních, natož společenských. Pouhou zmínkou odbývá vpád armád Varšavského paktu v srpnu 1968 či listopadovou revoluci o jednadvacet let později. Miki, který po léta žil s maminkou a po její smrti dál bydlel v jejím bytě, přišel o střechu nad hlavou, protože mu ji v nových poměrech "majitel zastavil". Co to znamená? Jak se stal z krále českého rokenrolu bezdomovec? Jak mohl uvěřit praotci zdejšího neonacismu "doktoru" Sládkovi, jehož se stal příznivcem?

Kniha tyto souvislosti nerozkryje, ani se o to nepokusí. Autor má tendenci se s mrtvým zpěvákem ztotožňovat také v jeho sebelítostných soudech o moderní hudbě, která podle něj měla nepřekonaný vrchol právě v rokenrolu. Neměla.

Přesto stojí první monografie Mikiho Volka za pozornost. Zapomenutá hvězda přesvědčená o své výlučnosti, poživačný samec, který se na procházkách vodí za ruku s maminkou, tloustnoucí samotář, který otvírá dveře s obranným sprejem v ruce. Muž, který si myslí, že to nejlepší se mu už stalo. Alespoň v tomhle se nemýlí.

Svou slávu zpěvák unést dokázal, pád už ne. Volek si zjevně nedovedl poradit sám se sebou. Jeho pozdní texty plné vulgarit dnes nešokují sprosťárnami, ale plytkostí. Mikiho osobnost se pod vlivem alkoholu a prášků měnila ve vlastní karikaturu. Neměl to štěstí jako Elvis Presley, že by zemřel včas. Umíral dlouho a smutně. Opravdového comebacku se nedočkal − a to bohužel ani v této knize.

Přesto nás jeho osobnost bude fascinovat i nadále. Pokud měla česká hudební scéna nějakého autentického prokletého interpreta, byl to Miki Volek. Tohle je ta opravdová známka punku a fakt, že Volek zpíval jen rokenrol, nic víc, na tom nic nemění.