Vše o... dilematu (ne)čerpání fondů EU

Programové období Evropské unie 2014 až 2020 je v současné době již v plném proudu. Velká pozornost je a bude již tradičně věnována míře (ne)čerpání jednotlivých operačních programů financovaných z ESIF, což je nové souhrnné označení pro všechny Evropské strukturální a investiční fondy. Je však otázkou, jestli je to ta správná a hlavní optika nahlížení na úspěšnost strukturálních fondů EU v Česku.

Pokud se v médiích píše o strukturálních fondech, jedná se většinou o zprávy týkající se rizika nevyčerpání miliardových částek v tom či onom programu nebo v ještě horším případě jde o korupční kauzy či nesmyslné projekty. Zvláště předchozí programové období 2007 až 2013 tím bylo příznačné a řada projektů byla i "adekvátně" medializovaná, například betonové květináče na pražském Smíchově či podpora zvedacího mostu na Labi, který se nezvedá a s ohledem na intenzitu lodní dopravy se nebude muset zvedat minimálně příštích 20 let.

Důsledkem je nevhodná image všech podpořených projektů, z nichž velká část je nejen smysluplných, ale v praxi i velmi potřebných. Proto je nemožnost čerpání ESIF v případě některých připravených projektů v dopravní infrastruktuře pro Česko problémem (kvůli komplikacím s posuzováním vlivů na životní prostředí nebo se složitostí stavebního zákona). Pokud se něco skutečně povede, nejedná se o natolik atraktivní téma, abychom se o něm vůbec dozvěděli. Co víc, institucionální paměť ve veřejné správě je velmi nízká v důsledku fluktuace zaměstnanců. Toto se odráží v celkové neschopnosti veřejného sektoru absorbovat a aplikovat úspěšné projekty pilotního charakteru.

Zcela fatálním důsledkem je důraz kladený na administrativní a účetní stránku při kontrolách. Jen omezeně se řeší věcné přínosy, což je velmi náročné v širokém spektru podporovaných projektů. Proto je také jednodušší kontrolovat "papíry". Příjemci si už víceméně přestali stěžovat na náročnou administrativní zátěž, která je však ve svém objemu stále velmi vysoká. Naopak zásadnější problémy vidí v počtu provedených kontrol, jejichž závěry se často vzájemně lišily, a dále také v průběžně se měnících podmínkách pro realizaci projektů.

Česká republika zvládla od roku 2004 z fondů EU vyčerpat celkem asi 1,1 bilionu korun, při odečtu odvodů do rozpočtu EU jde zhruba o 450 miliard − bylo tedy dosaženo velmi výrazné čisté pozice. Výše vyčerpaných prostředků však není a ani nemůže být indikátorem úspěchu, pokud se nebudeme hlouběji zabývat skutečnými přínosy a dopady. Výstrahou pro nás může být příklad Řecka, které vstoupilo do Evropského hospodářského společenství již v roce 1981 a bylo velmi úspěšným příjemcem strukturálních fondů. Stejně tak i současné regiony na území bývalé NDR čerpaly nejen z fondů EU, ale i z federálního rozpočtu znovusjednoceného Německa. V sousedním Sasku je však dnes dlouhodobá míra nezaměstnanosti na stejné úrovni jako v našem Ústeckém kraji. Zmíněný příklad Řecka není třeba komentovat. Že máme správně vyúčtováno? To nestačí. Dilema (ne)čerpání strukturálních fondů EU musí znamenat jen dílčí pohled na věc. V opačném případě budou mít příští generace právo nám vytknout, že to všechno bylo zbytečné.