Brusel musíme měnit nejdřív u sebe

Můžeme se stokrát dovolávat toho, že Češi nebo Slováci jsou v Evropské unii už více než dekádu a neměli by se označovat za "nové", tedy ne zcela plnoprávné členy.

Pak ale přijede na Slovensko Nizozemec Frans Timmermans, první místopředseda Evropské komise, jeden z nejmocnějších mužů v Bruselu. Sedí na ministerské schůzce a její předsedající, státní tajemník Ivan Korčok, mu omylem zapomene dát slovo.

Vzápětí se omluví, ale to už Timmermans s nasupeným pohledem nechce říct vůbec nic. Za chvíli se zvedá, odmítá přijít na tiskovou konferenci a předčasně mizí z Bratislavy zpět do Bruselu.

Jeho vlastním spolupracovníkům je trapně a slovenským kolegům se omlouvají. Sami říkají, že třeba v takové Francii by si Timmermans něco podobného nikdy nedovolil.

Tahle historka, kterou vyprávěli diplomaté, něco vypovídá o současných poměrech v Evropské unii a v Evropské komisi zvlášť. Když mluvíme o tom, jak by se fungování unie mělo změnit, většinou slyšíme úvahy o "velkých" věcech: o nutnosti další integrace eurozóny, posílení společného boje s terorismem nebo třeba o změně pravidel pro volný pohyb pracovníků. Někteří chtějí více integrace, jiní méně. Páteční summit v Bratislavě bude v tomhle směru startovním výstřelem, konkrétní nápady mají být hotové na jaře. Ale proč místo budoucích vizí, z nichž ne všechny jsou reálné, nezačít u něčeho sice méně vznešeného, ale ne méně podstatného: jednak v centru unie, v Bruselu, jednak přímo u nás.