Román Vertigo o 90. letech v Česku v čtenáři závrať nezanechá

Plíživě až neznatelně vzrůstá napětí v próze Vertigo. Debutující spisovatel Patrik Girgle za stručný román tento měsíc obdržel cenu Knižního klubu a s ní možnost vstoupit na literární scénu.

Osmatřicetiletý autor se ve Vertigu vrací do první poloviny devadesátých let, ke "krátkému intermezzu svobody a neškodné anarchie v mezích zákona", které pomalu směřuje "k novému utužení a buzeraci". Téměř plnoletý gymnaziální student Dušan to sice na malém městě registruje, ale ze všeho nejvíce ho trápí erotická touha.

Zdá se, že hlavním hrdinou knihy je spíš Dušanovo libido. Do toho ve Vertigu často "zní" rocková hudba, dost se pije, kouří, rybaří, peprně mluví a zmiňuje literatura − čerstvě přicházející i ta, kterou bylo po letech komunistického půstu třeba znovu objevovat.

Autor Vertiga dosáhl sotva patnácti let, když se v Česku otevíraly první čajovny a supermarkety s prvními čtečkami čárových kódů, komunističtí tajemníci převlékali kabáty a "jediný místní chartista" s nimi na radnici vesele tuneloval. Girgle ujíždí k paušálnímu zobecnění a vnějším znakům doby.

Dialogy jsou úsečné, věty často holé. Vertigo je román-slogan.

Doba se ale do sloganu nevejde. Stejně tak bývají komplikovanější rodinné vztahy, které Girgle osekává do temné karikatury: Patrikova matka lamentuje u televizních zpráv. Otec založil největší stavební firmu v okrese, když sebral kontakty z obdobného podniku, kde byl za socialismu vysoce postaveným papalášem. Manželce zahýbá s mladou sekretářkou, která "si brousí zuby na jeho prachy", na syna nemá čas.

Všednost seriálově zjednodušených motivů je ubíjející. Kdy se to konečně zamotá, jak naznačují ilustrace mezi kapitolami? Na fotografiích je zprvu neporušená audiokazeta, z níž se ale postupně vysunuje pásek. Vzniká větší a větší změť.

Přijde "to" až na straně 35 ze 140. Krátká, zčásti snová pasáž, "fleš" do Patrikovy dospělosti. Pouhá stránka se čte coby velký příslib. Girgle na chvíli přebije tematickou všednost, kterou v úsečných větách vystřeloval jako z malorážky. Přezbrojí na průraznější kalibr. Jazyk je rázem imaginativnější, skoro zešílí, vzlétne, shora hledí na půdorys knihy narýsovaný z upachtěných existencí. Intenzita pocitu věčné nenaplněnosti životů začne sílit.

Do budoucnosti svých hrdinů pak Girgle nahlédne častěji a složí z ní poslední kapitolu. Ale jazyk se už zase drží víc při zemi a román zásadní zprávu nezanechá. Otisk všední "skutečnosti" postrádá příběh a zápletku. Autor umí "jen" zručně psát.

Až pro některou z budoucích próz Patrik Girgle najde opravdu silný příběh, teprve pak čtenář dostane závrať.