Richard Müller na novém albu není k slzám vodotěsný, díky textaři Uličnému

Slovenský textař, vysokoškolský pedagog a antikvář Peter Uličný musel mít šťastnou chvíli. Když před týdnem v bratislavské Štefánikově ulici otevíral svůj nový antikvariát, vyšlo rovněž album zpěváka Richarda Müllera nazvané 55, které Uličný otextoval. To právě on Müllerovu střízlivě nostalgickou desku, k níž hudbu napsal Ondřej Gregor Brzobohatý, takzvaně udělal.

Stejně jako Uličného výběrově zásobený antikvariát je také hodinová nahrávka s patnácti písněmi plná dobré literatury − tedy Uličného textů. Názvem 55 album navazuje na desky 33 a 44. Tu první vydal Müller ke svým Kristovým rokům a symbolický koncept se mu zalíbil.

"Upřímně řečeno jsem se cítil autorsky vyschlý, ale nechtěl jsem album s číslovkou pětapadesát oželet," uvedl pro agenturu ČTK čerstvě pětapadesátiletý Müller, který na albu 55, jež vyznívá velmi osobně, za sebe nechal hovořit Uličného. Müller je tentokrát pouze spoluautorem některých textů.

"Předání kompetencí" má logiku. Uličný i Müller jsou stejný ročník 1961, mají totožnou generační zkušenost a oba dlouhodobě spoluvytvářejí slovenskou hudební scénu. Uličný psal texty také třeba pro skupinu Team, Pavola Haberu či Banket, takže s Müllerem kráčeli po souběžných cestách.

Třiatřicetiletý skladatel Ondřej Gregor Brzobohatý je sice o generaci mladší, ale pro Müllera složil hudbu skoro jako stárnoucí muž. Není výbojná, víc než invencí přesvědčuje formální jistotou a vysokou aranžérskou a interpretační dokonalostí. Všechno už tu jednou bylo, a tak to Brzobohatý rekapituluje v nadčasovém, víceméně šansonovém pojetí převážně volně plynoucích písní, pregnantně vyleštěných jako porcelán po předcích.

Trocha zapomenuté špíny by této dokonalosti na kráse neubrala − především v písni Narodený v šesťdesiatych. Ta chce hudebně evokovat zdivočelou rockovou hudbu té doby, ale místo aby do posluchače zatnula nehty, lakuje si je narůžovo.

Brzobohatý však ctí Uličného texty a vychází jim vstříc. Napsal skladby, které je nepřehluší ani neruší. Spolehlivě tepou v pozadí slov, jejichž účinnost Müller zesiluje jako tlampač. Uličného hlášení o stavu zralé lidské duše zpěvák ztotožněně vysílá coby resumé vlastní zkušenosti, v níž se lze jen "ťažko k slzám správať vodotesne".

Texty mají rovněž parametry intimního manifestu generace, která už má za sebou společenské revoluce i osobní vzpoury a teď také definitivně zjistila, že elixír mládí neexistuje. Dokonce navzdory tomu, že ve filmu je "odolná starnutiu / náchylná k nevere", stárne i generační idol, hollywoodská herečka Julia Robertsová či někdejší modelky slavného fotografa Helmuta Newtona, které by se dnes před objektivem už nejspíš nesvlékly.

A tak písně nazvané Julia Roberts a Žena z fotky Helmuta Newtona, stejně jako další na desce 55, lidskou bytost obnažují víc než jen na dráždivě hebkou mladou kůži. Zařezávají se do vrásek, letitých šrámů a přibývajících pigmentových skvrn. Touha po Robertsové či Newtonově modelce rozkročené jako Eiffelovka ovšem nemůže být naplněna: "Škoda že ju asi nikdy / Neochutnám / Pretože je iba z fotky / Od Helmuta Newtona." Ty ženy jsou jako bůh: přítomné a stejně nedosažitelné.

Ostatně texty pro desku 55 snad také vznikaly pod dohledem "z vyšších míst" a v tom navazují na Müllerovo autorské album Ešte, které vyšlo před pěti roky. Na albu 55 jsou verše ale básnicky pregnantnější. Někdy vytvářejí důmyslné zápletky − třeba v písni, kde strážného anděla střídá strážný člověk −, jindy ústí do tak definitivních obrazů, že se zaryjí v podvědomí a nutkavě se vracejí: "Nijaká z ambasád nedá ti azyl / Keď v srdci uderia sibírske mrazy."

Z oné lyrizované skepse, kam se vejde dokonce nádherně zpodobněná chvíle na smrtelné posteli, někdy vysvitne východisko. Dokonce hned v úvodní písni pojmenované Čo ak tam hore nikto nie je?, která diagnostikuje maniodepresivní houpačku od pocitů zmaru k optimistickému zjištění: "Buď rád že aspoň ty si dole." Není podstatné, zda Müller píseň nazpíval "nahoře či dole", ale výsledek je tak silný, že by ze země vyrval vzrostlý dub. A takové chvíle se na desce 55 vracejí.

Uličný psal texty vskutku na pevné zemi. Neblouzní, nevymýšlí si, vytváří poetický deník, v němž se odráží zkušenost tak přítomně, až se jí lze dotknout. Obrazy složené z autorových veršů dostáváme k potěžkání coby vzácnou věc. Uličný nepsal slova pro pouhou pop music. Nejspíš chtěl odvést práci trvalé hodnoty. Takovou, po níž se jednou vyplatí pátrat i v antikvariátech.