Lentilkový mejdan ve Veletržním paláci. Výstava představuje finalisty Chalupeckého ceny

Na staré pražské adrese, ale na novém místě se od včerejška představují letošní finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého. "Je to místo, které jsme si přáli," říká ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého Karina Kottová a přejíždí pohledem umělecké instalace, na něž je pěkně vidět z ulice.

Národní galerie letos pořadatelům nejprestižnější české soutěže pro mladé umělce v rozlehlém labyrintu Veletržního paláce uvolnila prostory vedle Café Jedna, tedy hned za skleněnou fasádou budovy. "Je to tu velkolepější, otevřenější," pochvaluje si Kottová, které se s mladým progresivním uměním nechtělo zase zpátky do útrob budovy, kde se výstavy finalistů Chalupeckého ceny konaly dřív.

Za výkladem se tak ocitly práce Aleše Čermáka, Kataríny Hládekové, Anny Hulačové a Johany Střížkové. Jen pátý finalista, Matyáš Chochola, vzdušnějším prostorem programově pohrdl a svou přízračnou instalaci skryl do zadního mezaninu.

První, na co návštěvník výstavy narazí, je velký černý monolit Aleše Čermáka. Připomíná futuristickou kabinu herního automatu, ale ve skutečnosti je projekčním sektorem pro zhruba pět diváků ergonomicky usazených tak, aby projekce ze širokoúhlé obrazovky zasáhla všechny jejich smysly.

Videofilm je chladný jako tlustá, černě natřená trubka, na které diváci sedí místo lavice. Čermák je protáhne z pohledu dronu hlubokou důlní šachtou a ženský hlas, chvílemi počítačově deformovaný, přitom referuje o dvou zprávách, které se v médiích objevily současně: o explozi v tureckém dole, při níž zahynuly tři stovky horníků, a o založení Inteligentního investičního fondu, který by měl urychlit technologické inovace v mnoha oborech.

Čermákův postoj je jasný: technologický vývoj se odcizuje člověku, je nanic, pokud bohatí tohoto světa nepřestanou šetřit na svých zaměstnancích a jejich zabezpečení.

Lentilkový mejdan

Dalších 8
fotografií

Katarína Hládeková postavila tři konstrukce z kovových tyček, které zhmotňují a zveličují tři typografické znaky: závorku, ležatou osmičku a hashtag (#). Grafické značky, které mají silnou symbolickou a komunikační rovinu, by samy o sobě k přemýšlení nad autorčiným záměrem stačily.

Hládeková ale pokračovala: do hashtagu zarámovala zrcadlo, na ležatou osmičku i závorku pověsila látku potištěnou obrázky nalezených, zmuchlaných fotografií a také velký autoportrét s fotoaparátem přiloženým k oku. Všechno se tu odráží, zacykluje a zcizuje, tak jako nerozluštitelný moderní svět.

Grafické znaky známé z počítačové komunikace zahrnula do své práce také Anna Hulačová. Postavy jednoho z deseti dřevěných sousoší, které vystavuje, drží v rukou šipku nebo přesýpací hodiny jako svatí své atributy. A uvnitř má skulptura dutinu, kterou včely vyplnily pláství.

Desítka skulptur ale není viditelná na první pohled. Autorka pro ně vytvořila speciální, oblý a do sebe zavinutý "pokojíček". Ostře žluté stěny plasticky stékají na víceúrovňovou podlahu a vytvářejí iluzi moduritové ulity. Divák musí vstoupit dovnitř, pak se potká se sochami, které odkazují ke gotickému výrazu, civilistnímu meziválečnému stylu Otto Gutfreunda nebo také k estetice sousoší socialistického realismu.

Čistý minimalismus, hravost a intimnost jsou přítomné v práci Johany Střížkové. Před temným sálkem s projekcí svého filmu umístila jednoduchou instalaci. Na bílém na zem položeném platu vede čára vyskládaná z modrých a zelených lentilek. Autorka je postříkala vodou, takže všecka barva stekla na bílý podklad − vznikl jednoduchý obraz s obnaženými odbarvenými čokoládovými čočkami.

Podobný, modrozelený obraz se symbolicky objevuje i ve filmu. Slabý odlesk děje se odehrává v krásném, málo zařízeném bytě, ve kterém je několik postav mlčenlivě zabraných do svých činností − symetrického zapichování špendlíků, foukání do průklepového papíru. Kamera kolem nich krouží jako pírko, zaostřuje na detail rtů, ucha nebo do strniště krátce střižených vlasů.

Další z finalistů, Matyáš Chochola, nutí diváky projít tmavou chodbou dozadu kolem vraku spáleného Mercedesu a potom vystoupat po schodišti s korálkovým závěsem a oslňujícím stroboskopem. "Chci, aby si návštěvník prožil tohle místo, snažím se v něm vyvolat pocit jiné dimenze," říká umělec a spěšně odbíhá, aby před vernisáží ještě instruoval dvě tanečnice, které si už voskují tyč.

Instalace posledního z finalistů připomíná noční klub po divoké, nelegální party. Avšak místo rozmláceného nábytku jsou tu ohořelé zbytky z umělecké performance, jinde rozlité barvy a cosi jako torzo sochy. Vzadu je hromada připomínající skládku s pokáceným rotopedem, jinde stolek pro narkomany s připravenou dávkou a vedle koutek pro milovníky čajového obřadu.

O tom, který z pětice finalistů získá letošní Chalupeckého cenu, rozhodne mezinárodní porota 22. listopadu.