Film Instalatér z Tuchlovic: Jak Vorel s Kohákem českou komedii nespláchli

Režisér Tomáš Vorel rozhodně na český venkov nehledí jako jeho kolega z branže Zdeněk Troška. Pokud by někomu měla připadnout nálepka laskavého tvůrce, který má blízko k přírodě a lidovým věcem, rozhodně by to byl spíš v jádru dobrácký Vorel než nechtěně nenávistný Troška. A v komedii Instalatér z Tuchlovic, která včera vstoupila do kin, se Vorel svým hrdinům přiblížil možná nejvíc.

Čtyřicetiletý instalatér Luboš je prototypem postavy dvorního šaška či obecního blázna. Vždy však v těch nejkladnějších významech těchto sousloví, k nimž patří upřímnost a přirozená, ničím nezkalená, "shůry daná" moudrost. Žije s matkou, rozumí čerpadlům a hadicím, méně však světu kolem sebe. Přesto má na jeho chod mnohdy až pohádkově kladný vliv.

Když v úvodní scéně vyjíždí Jakub Kohák coby Luboš na svém bicyklu zachraňovat další domácnost a její problémy s vodovodním potrubím, říká si divák, jak dlouho občasný herec, jehož doménou je figurkaření, utáhne svou první hlavní roli. A především, kudy tentokrát režisér Vorel povede hranici mezi až naivní upřímností a karikaturní zkratkou.

Luboš se vlastně jeví jako typický Vorlův outsider. Takřka archetyp. Jenže starý mládenec, který měří čas na minuty podle slunce a hovoří v úsečných větách typu "Je hlad", je zároveň vlastní karikaturou.

Jak Vorel s Kohákem českou komedii nespláchli

Dalších 8
fotografií

Ve filmových Tuchlovicích ale nejsou zlé a zlomyslné lidské karikatury, jako například v Troškových Babovřeskách, kde většinou postavy v zájmu "bžundy" svému okolí činí či přejí jen to nejhorší. Lubošův hospodský kumpán v podání Jana Budaře sice nenávidí Romy a Vietnamce, jeho přesvědčení a konání je však celkem věrným zobrazením stereotypů, které mnozí sdílí.

Karikatura ovšem základní téma Vorlovy místy i dost dojemné a ambiciózní novinky − tedy sounáležitost lidí, kterým nebylo přáno − potápí úplně jiným způsobem.

Ve filmu Gympl se Vorlovi, který tak rád s karikaturou či nadsázkou pracuje, podařilo až nečekaně věrně zachytit titulního protagonistu, mladíka a graffiti "writera" Tomáše i prostředí, v němž se pohybuje. Naopak dospělé postavy učitelů mnohdy hloupě karikovaly zvyky z hlubin předminulého století.

Instalatér z Tuchlovic zase zkratkovitě, leč v jádru realisticky zachycuje celý okolní svět − Lubošovu starostlivou matku, místní pošťačku a její vdavekchtivou dceru či násilnického chlapíka, k jehož manželce Luboš začne až podezřele často jezdit opravovat kotel. Ale samotný hrdina, byť jeho předobrazem je prý skutečný instalatér z obce Tuchlovice, se chová jako náhodný generátor divných, několikaslovných vět.

Je to podivín, jaké sice z českých hořkosladkých komedií dobře známe, ale místo figurky ve vedlejší roli se Vorel rozhodl jeho vlastnosti přepálit do absurdna a pasovat jej do role hlavní.

Výsledkem rozhodně není posmutnělá poetika Menzelových vesnických komedií, ale ani soubor komediálních skečů či věrný obraz života na vsi. Vždy, když sveřepost a tvůrčí mimoběžnost Tomáše Vorla, který je scenáristou, režisérem i kameramanem, začne být sympatická, vzápětí se realismus s karikaturou požerou navzájem.