Pasáže a tišiny Petra Fischera: Pozor na slzy, které padají do Systému

Za všechno může Systém, říkalo se už za komunistů. Ba ne, všechno je v lidech, kontrovala lidová moudrost šedé zóny, která přece ještě trochu věřila, že socialismus je reformovatelný. Proč ne, když už si jednou nasazoval lidskou tvář. Tyto časy váhání a nejistot, zda socialismus ano, nebo ne, jsou dávno pryč, ale otázka − Systém, nebo lidé − zůstala. I dnes nás Systém pevně drží pod krkem, cloumá s námi, ničí naše přirozené potřeby a nahrazuje novými, umělými, marketingem vytvořenými. Odcizuje nás od lidské přirozenosti, nebere sociální ohledy a ještě ke všemu umožňuje, aby bohatí kradli a chudí z kradeného nedostali nic. To všechno ten hnusný, odporný, nenáviděný − Systém!

Systém je dnes obvykle spojován s kapitálem, s diktátem peněz, problém ale je, že ho nikde fyzicky nepotkáte. Je snad Systém politickou strukturou, v níž se zvráceně vládne nad veřejnými penězi? Nebo je Systém finanční chobotnice obtáčející svět? Skrývá se systém v zábavním průmyslu, který skrze módu ovlivňuje náš způsob disciplinace těla, ducha, cítění a myšlení?

Systém je všude a přitom není nikde. Nemůžeme ho chytit, posadit na židli a popsat. Systém se zdá být ze všeho nejvíc sítí, do níž jsme chyceni a v níž žijeme, aniž to víme. Matrix žije, i když jen v ideji Systému, jejž nelze vypnout jinak než skrze pověstnou "chybu v matrixu".

A přesto o Systému jasně a přesvědčivě víme každý den, protože každý den cítíme jeho dotek. Jen si ho nepřipouštíme, není tak vidět. Systém − ideologicky stroj strojů svazující či podporující naše touhy − se ukazuje až ve chvíli, kdy se s ním bolestně srazíme. Kdy se jeho efekty stávají tak citelnými, až se díky nim tato obluda objeví ve vší kráse a kdy se ukáže logika jeho fungování. A protože jde o zobrazování či zjevování, reprezentaci Systému, děje se tento proces velmi často v umění, které mívá nižší práh bolesti.

Nejpřesvědčivějším příkladem této "desystémové" funkce umění je vítězný film z posledního festivalu v Cannes nazvaný Já, Daniel Blake.

Je to jistě příklad skoro prvoplánový, protože režisérem snímku je známý levicový kritik současné společnosti Ken Loach, který do Systému jako nelidského stroje buší šest desítek let, tedy od doby, kdy začal točit. V jeho novém filmu se však Systém zjevuje tak čistě, bez patosu, s tak obrovskou přesvědčivostí a přitom problematicky, že zkrátka nelze odolat a nesáhnout po něm jako po exemplárním případu setkávání se Systémem.

Srážka Daniela se Systémem

Starší muž, Daniel Blake, se po infarktu snaží dát dohromady, ale nemoc ho ještě nepustí do práce. Na čas se tedy musí opřít o Systém, přesněji o síť sociální pomoci. To se však ukáže jako téměř nemožná věc, protože pravidla Systému jsou tak uživatelsky nevstřícná, že Daniel neustále vypadává ze Systému na okraj společnosti.

Loach nevstřícnost Systému nijak nekarikuje, i když srážky Daniela se sociální sítí jsou často velmi směšné. Loach je chirurgicky přesný ve stupňování systémového odporu, ale i v otázce, zda je takový odpor nutný, má-li sociální síť sloužit těm, kteří do ní padají.