Sex and the business Julie Hrstkové: Co se stane, když centrální banky přestanou zachraňovat svět

Vyfukováním kouře z dýmky do umyvadla s vodou zlato nevznikne. Víme to díky představení Vražda v salonním coupé Divadla Járy Cimrmana.

Co přesně vznikne, až skončí netradiční politika centrálních bank, jež spočívá především v dodávání levných peněz do ekonomiky a ve snižování úrokových sazeb, ale není jisté.

Šéfka americké centrální banky Fed Janet Yellenová nedávno uvedla, že pomalé oživení hospodářství v pokrizových letech ekonomy překvapilo.

Reálný svět prý ukázal, že současné porozumění ekonomice má svoje meze.

Naproti tomu kritika toho, co centrální banky v posledních letech udělaly, meze nemá. Protestní hlasy se v posledních dnech a týdnech objevují stále častěji. Důvody jsou dva: za prvé, centrální banky zasahují už příliš dlouho a "nic" se neděje − respektive žádná "pořádná" inflace, "pořádné" oživení, "pořádný" růst mezd či "výrazně" nižší nezaměstnanost nepřichází. A za druhé: centrální banky připravují svět na to, že chtějí co nejdříve začít fungovat "normálně, postaru". 

Existuje deflace?

Seznam toho, co se protestním hlasům nelíbí, se příliš nemění, jen s novými čísly přibývají argumenty. První otázkou je, zda centrální banky mají vůbec zasahovat ve chvíli, kdy hrozí deflace, tedy pokles spotřebitelských cen. Mají to sice v popisu práce, jenže…

Ne všichni ekonomové si myslí, že deflace je špatná. Ve chvíli, kdy zlevňuje elektronika (nebo jiné zboží díky technologickému pokroku), je deflace dobrá. Totéž platí i pro suroviny, například levnou ropu − pokud se to ovšem netýká ropných velmocí.

Deflace navíc pomáhá svět zbavit firem, které vyrábějí dráž, než za kolik prodávají.

Podle některých ekonomů ale deflace neexistuje, protože se vždy najde komodita, která zdražuje. Stejně jako nyní, kdy sice spotřebitelské ceny stagnují, ale rostou ceny akcií, nemovitostí a vůbec spousty dalších věcí.

Když je zaneseme do grafu, ukazuje se, jak moc (všechno) zdražilo kvůli centrálním bankám.

Centrální bankéři deflaci rádi nemají. To kvůli zkušenostem z minulosti − dávné i blízké. Když se chtěl v poválečném Československu první ministr financí Alois Rašín vyhnout inflaci, dokázal snížit spotřebitelské ceny mezi roky 1921 a 1922 o 41,7 procenta. Situaci "vyřešil" atentát na Rašína, který politiku škrtů a daní ukončil.

Stejný osud potkal v roce 1932 i Junnosuka Inoua, japonského exministra financí a bývalého guvernéra Bank of Japan, poté co stejně vehementně trval na zpřísnění rozpočtu a snížení spotřeby domácností.

Japonsko má zkušenosti s deflací i podstatně pozdější, průběžně je v ní už třetí desetiletí. Tamní centrální bankéři ovšem nyní ukončují svou kariéru standardnějším způsobem. Přežijí.

Každopádně deflaci centrální bankéři podporovat nechtějí. A to ani když víme, že na rozdíl od hyperinflace − kdy si člověk jezdí kupovat cigarety s miliardovou bankovkou −, hyperdeflace existovat nemůže. Znamenalo by to, že by všechno bylo zadarmo, čehož nedosáhl ani reálný komunismus.