Tereza Boučková se v próze Život je nádherný jeví spíš jako blogerka, ale závěr knihy je náramný

Když v roce 2008 vydala Tereza Boučková prózu Rok kohouta, stal se z ní trochu nečekaně bestseller − žádná z předchozích knih zkušené autorky se předtím takového věhlasu nedočkala. Nyní vydaný autorčin titul Život je nádherný na Rok kohouta přímo navazuje.

Důvody, proč Rok kohouta zaznamenal takový úspěch, byly jistě i mimoliterární, protože Boučková píše převážně o sobě. Kniha líčila smutné vyústění toho, co se ještě v optimistických tónech objevilo ve filmu Smradi, k němuž Boučková vytvořila scénář. Tedy ztroskotání jejích snah dovést výchovu dvou adoptivních romských synů k úspěšnému konci.

Oba kluci nakonec skončili na ulici jako povaleči, narkomani a zloději, přičemž nejčastějším terčem jejich krádeží byli − jak to tak u závislých bývá − příbuzní a kamarádi. Boučková se nicméně navzdory této trpké zkušenosti nepřiklonila k nějakým rasistickým zjednodušením, možná i proto, že se z ní takzvaně "vypsala".

Nová próza Život je nádherný na Rok kohouta navazuje formálně − opět jde o svého druhu deník odehrávající se v průběhu roku 2011, byť zápisky nejsou datované − i tematicky. Boučková znovu líčí příběhy své rodiny, přičemž v centru pozornosti je tentokrát její devětasedmdesátiletá matka trpící pokročilým stadiem Alzheimerovy choroby.

Zmatená, zapomnětlivá, důvěřivá, ale občas také nesnesitelně tvrdohlavá paní se tak stává snadným terčem právě pro adoptivní vnuky a jejich partnerky. Ti využívají ženiny osamělosti, dobrosrdečnosti i špatné paměti, aby ji vyjídali ve všech významech toho slova.

Tato paní ale byla v sedmdesátých a osmdesátých letech také oslnivou krasavicí, do níž se zamilovali přední disidenti, počínaje Pavlem Kohoutem až po Václava Havla. Právě Havlova pokročilá nemoc i smrt a Boučkové vzpomínání na jeho vztah s matkou tvoří poslední, nejsilnější třetinu prózy. V ní se potkávají momenty patetické s ironickými − například když stará paní v atmosféře tryzen za zemřelého Havla prohlásí, že její největší životní láskou byl a je kocourek. O pár stránek předtím ostatně Boučková líčí urputnou, psychicky i fyzicky vyčerpávající tahanici a hádku, kterou se svou matkou svedla nad kočičím záchodem.

Aby byla autobiografická próza něčím víc než jen nějakou autoterapií, musí obvykle splňovat jednu ze dvou podmínek: buďto se autor vyjadřuje podmanivým básnickým jazykem a pronikavým viděním světa a společnosti (jako Diviš, Hanč či Zábrana), anebo je jeho život dostatečně zajímavý, což platí zejména o Českém snáři Ludvíka Vaculíka.

Právě k němu se Boučková vztahuje, v knize z něj cituje a zjevně má ambice se "Snáři" přiblížit. Bohužel zejména v první části knihy onu podmínku zajímavého života příliš nenaplňuje: píše o trablech svých zvlčilých synů (ale to už se jen opakuje), o zhoršujícím se matčině stavu a lhostejnosti úřadů, prokládá to nápaditě zvolenými citáty a výpisky z četby, poněkud banálními komentáři poměrů na české politické scéně a obecně ve společnosti i nepříliš záživnými všednodenními událostmi, které se obvykle točí kolem procházek se psem.

Dokud nedojde ke kontrastu celonárodního smutku, jehož mnohé projevy Boučková nekompromisně odhalí jako pokrytecké, s bezstarostnou amnézií autorčiny matky, ženy, ke které měl Havel svého času nejblíže ze všech lidí, je Boučkové kniha plochá, jednorozměrná, psaná jakoby ze setrvačnosti.

Boučkové styl je jednoduchý a věcný, a jakmile od niterně prožívaných intimních dějů uhne k obecným, vycházejí z toho klišovité úvahy blízké amatérským blogerům, případně zkratkovité soudy nad uměleckými, především literárními díly. Mnohé pasáže prvních dvou oddílů působí sebestředně a vatovitě. Ale jak praví přísloví − konec dobrý, všechno dobré. A Tereze Boučkové se závěr − velmi dojemný, ale přesto působivý, navíc pointující na první pohled dost patetický název knihy − vydařil náramně.