Recenze: Film Doctor Strange s hercem Cumberbatchem je místy upovídaný, ale ohromí akčními scénami

Ten superhrdina je "nějakej divnej". Nejenže se příjmením opravdu jmenuje Strange, tedy Divný. Ale s tím, jak komiksové nakladatelství a zároveň filmové studio Marvel vypouští do kin ty neobvyklejší a pozapomenuté hrdiny ze svého komiksového panteonu, mění se i povaha jejich nových žánrových filmů.

Neurochirurg ze snímku Doctor Strange, který je ode dneška k vidění v českých kinech, nezačal být "divný", protože ho pokousal pavouk nebo vlivem nepodařeného vědeckého experimentu. On je prostě divný odjakživa. Stejnou měrou namyšlený i talentovaný. A britský herec Benedict Cumberbatch, který díky televiznímu seriálu Sherlock získal monopol na podobné typy hrdinů, ho hraje se stejným zaujetím, jako když ztělesnil geniálního detektiva se sociopatickými sklony Sherlocka Holmese.

Když po autonehodě Strangeovi ochrnou nervy a ztratí cit ve svém nejcennějším pracovním nástroji, v rukou, musí zahodit cynismus i veškeré předsudky vědce. Vyléčení čeká tam, kam by žádný "opravdový lékař" nevstoupil. V říši, v níž nevládnou racionalita a dosud známé fyzikální zákony.

Strange se vydává do Nepálu, kde prý uzdravili jednoho nevyléčitelného pacienta. Když poprvé vstoupí do astrálního prostoru, zjistí nafrněný cynik, že svět už nikdy nebude stejný jako dřív.

Astrální skalpel, prosím

Dalších 6
fotografií

Zatímco ostatní superhrdinové chránili svět před fyzickými hrozbami, s filmem Doctor Strange přicházejí protagonisté, kteří mají na starosti ryze nehmotná nebezpečí. Prostě čáry a kouzla. A muž, jenž původně hledal pouze vlastní uzdravení, se sice neochotně, ale přesto odhodlaně staví do jejich čela.

V tomto ohledu je vlastně Doctor Strange dost tradiční film o přerodu v hrdinu. A byť si z různých klišé o východní moudrosti dělá legraci, občas je podobně schematický jako béčkové filmy s bojovými uměními, které takových klišé bývají plné. Ale když zrovna není zbytečně upovídaný, zaplavuje smysly diváků akčními scénami, jaké dosud žádný komiksový film nenabídl.

Architektura se v nich láme do pravých i mnohem divočejších úhlů, není jisté, kde je nahoře a kde dole, a ulice velkoměst se přesýpají jako kov na tělech robotů Transformers ze stejnojmenné filmové série. Je to obří dynamické trojrozměrné puzzle − na rozdíl od akčních scén v Transformers dokonale přehledné −, které vyvolává závrať. Něco podobného sice vymyslel už režisér Christopher Nolan ve svém ambiciózním sci-fi Počátek, ale nyní je to dotažené dál.

Ani po prozření, ke kterému Strange dovedla tajemná holohlavá žena, jež si říká Prastará, nepřestane být lékař vtipálkem. Někdy jeho ironie není zcela ve formě, ovšem trefí-li se, je to zásah přímo na komoru − a to doslova.

V jedné chvíli Strange po prohraném souboji přivezou v bezvědomí na sál, kde ho operuje bývalá kolegyně a milenka, na kterou zničehonic vybafne Strangeovo "astrální já". Nejenže jí nehmotný lékař málem přivodí infarkt, ale navíc má tu drzost, že provede zákrok na vlastním nehybném těle.

Film Doctor Strange nevstoupí do dějin jen díky tomu, že v něm jeden chirurg v bezvědomí operoval sám sebe. Kromě inovativních akčních sekvencí obsahuje třeba i jednu z nejpůsobivějších filmových vizualizací stavu proměněného vědomí.

Ale i přes dílčí nadšení se nelze zbavit pocitu, že těch šablonovitých soubojů dobra se zlem už je v současném Hollywoodu nějak moc. A to i v případě, že dobro tentokrát ztělesňuje pěkně vykutálený chlapík, který láme budovy vejpůl. V reji digitálního "origami" a astrálních kejklí se trochu ztrácejí plnokrevní lidé.